11. den na Acon

17.1.2026 – příchod do base kempu

V noci se proberu, protože je mi extra horko a zjišťuji, že Marťasovi bylo takové horko, že na mě odhodil svůj spacák. Tak ho obratem házím zpátky na něho, protože se doslova potím. 😀 Vstáváme v půl šesté a já si opět říkám, zda jsem opravdu na dovolené, když vstávám v takové časy. 😀 Rychle ve světle čelovek sbalíme stany a v šest máme vzorně připravené všechny batohy, duffle bagy a naše oblíbené bramborové pytle. Poté se ukryjeme do naší kopule, protože ranní teploty jsou již celkem ostré. Díky luxus spacáku to v noci vůbec nevnímám, ale jakmile jsem venku ze stanu, tak to je jiná a zima leze pod kůži. I když je snídaně domluvena až na sedm, tak Jimmy již kolem 6:15 začíná nosit veškeré nádobí a jídlo. Čeká nás snídaně králů a my díky tomu startujeme další den s úsměvem na tváři.

V půl osmé startujeme, protože není na co čekat. Teda všichni kromě Palonce, který ještě musí něco pracovně dodělat na noťasu. Jj, práce nepočká. Dneska nás čeká výškový kilometr na cca 11 km. A hned ze startu na nás čeká bonus v podobě brodění přes pár ramen nedaleké řeky. Někteří mají tendenci naznačit našemu mulaři, aby nás převezl na mule. Na to reaguji slovy, že přece nejsme z cukru a jdu středem k řece. Přede mnou již ladně přeskakuje jednotlivé ramena Marcel, který by to chtěl zvládnout suchou nohou. U prvního ramene si zouváme boty a neohroženě vstupujeme do solidně studené řeky. Brody nejsou hluboké, maximálně do půlky lýtek a taky nejsou kdovíjak široké, ale vše vynahrazuje teplota. Ta je opravdu nekompromisní. A tu k nám přijíždí náš mulař s další mulou. A teď můžete hádat, kdo se nechal převést. No, byli to 2 nejmladší pánové – Vojta a Martin Š. Ta dnešní mládež nic nevydrží. 😀

Za brodem postupujeme mezi ty dva kamenné štíty, mezi kterými se včera ukázal zasněžený titán. Trail se za chvilku ostře zakousne do svahu a my se blížíme do míst, kde už úřaduje Slunce. Jakmile jsme tam, tak všichni zastavujeme a převlíkáme se, protože jsme díky ranní teplotě solidně navlečeni. Nahazujeme na sebe „letní“ úbory, namažeme vše, co vystavujeme slunečním paprskům a pokračujeme v solidním stoupání nahoru. Trail je zaseknut v celkem úzkém údolí a společnost nám dělá bezejmenná říčka. Terén je místy celkem exponovaný, takže si dáváme bacha, abychom někam nezajeli, protože to je místy i celkem „tekuté“. Ještě jsem nepsal o tom, že Martin H. je astmatik. A když si Martin „dýchne“ z inhalátoru, tak pak valí jako střela, což nám opět předvedl v tomto táhlém stoupání. 😀

Při výstupu jsme měli pocit, že tohle je solidní stoupání, ale trail nám v následující pasáži vysvětlit, jak vypadá skutečné stoupání. 😉 Před námi se postavila solidní zeď, po které se klikatil trail až do sedla. Tady to byla makačka, ale odměnou byl pohled do nyní již hlubokého údolí, ze kterého jsme přišli. Obloha je opět vymetená, takže se kocháme na všechny strany. V sedle si všimnu, že Marťasovi H. nese batoh Vojta. Dozvím se, že se Martinovi včera při jednom přeskočení říčky žvejknul kotník a dneska mu dává najevo, že se mu to nelíbí. Peggy mu to stáhla, tak uvidíme.

Vždy se těším na to, co na mě čeká za sedlem. A ani tady pohled za sedlem nezklamal. Před námi se jako koberec rozvine otevřené údolí s řekou a v pozadí stojí jako na stráži 2 zasněžení horští titáni. Další pohled, který by se dal hned rámovat a věšet na stěnu. Vedeme diskuzi, který ten titán je ten náš, na který se v dalších dnech chystáme. Shodujeme se, že to bude ten nalevo. 😉 Trail nás zavede až k samotné řece, kde si dáváme chvilku pauzu, a poté překračujeme řeku a postupujeme nahoru do svahu.

Následující pasáž je naprostý fotografický ráj. Jsem bezpečně poslední, ale není to díky tomu, že bych to neudýchal nebo byl fyzicky vyčerpaný. Jen pořád zastavuji a fotím. Postupně se přibližujeme k těm dvou sněhovým titánům, ale ti se jen tak nedají a stále jsou nedostižní. Během mírného stoupání se v jedné sekci rozhodnu pro údržbu trailu a nohama přesouvám kameny z trailu na stranu. Za chvilku se přidá i Peggy. Líbí se mi, jak se krajina postupně mění – je to tady ve formě „vln“, kdy to je nejprve hnědá vlna, pak zelená vlna následovaná skoro červenou vlnou podle toho, jaký materiál zrovna vévodí okolí.

Během finální pasáže, kdy jsme skoro pod úpatím hory, se ocitneme na jiné planetě. Je zde nulová vegetace a všude přítomné kamení je zabarveno do červených či hnědých barev, takže to místy působí jako na Marsu. Do kempu Plaza Argentina (4 200 m.n.m.) docházíme takovou oklikou, takže se nám kemp do poslední chvíle schovává.

V kempu jsme po druhé hodině odpolední. Zde na nás čeká postarší kopule, ve které jsou uvelebeni ti rychlejší. Uvnitř je ale solidní horko, takže jsem venku. Náš původní plán byl, že si v klidu vybalíme věci a ještě jednou zhodnotíme, co opravdu budeme potřebovat (odteď si vše poneseme na svých zádech) a zbytek zabalíme do dvou, třech duffle bagů a pošleme s mulami zpátky dolů. Jenže náš mulař shodil všechny zavazadla a dal nám jasně najevo, že za chvilku valí zpátky dolů. Peggy to nakonec luxusně vymyslí tak, že to, co budeme chtít poslat dolů, vyzvedne mulař, který tady za pár dní dorazí s druhou skupinou z Expe. Díky tomu si někteří pořádně oddychli, protože měli v plánu poslat dolů celkem dost věcí.

Blízko naší kopule je i záchod, ale zrovna tam přicházejí 2 borečci s hadicí v ruce a začnou tam něco upravovat. Si tak říkám, zda reprezentují hajzl bábu nebo instalatéry. 😀 Nakonec zjistíme, že borci upravovali záchod tak, že do mísy zespodu strčili tu hadici, která má na konci trychtýř z PET láhve. Myšlenka je, že když půjdeme na malou, tak to musíme trefit do toho trychtýře, a když na velkou, tak do díry, protože to je klasický suchý záchod, který se jednou za čas zasype. Když jsem to viděl poprvé, tak tam byla za mě jedna malá výzva k řešení – ten trychtýř byl skoro přes polovinu otvoru záchodu, takže aby se chlapci nedivili, co v tom trychtýři najdou. 😀

Protože jsme v base kempu, tak se musíme jít nahlásit k rangerům. Ve tři se tedy všichni odebereme do centra base kempu. Ten se nachází za kamenným valem, takže si až teď uvědomím, že my stanujeme v jakési odnoži base kempu. Hlavní část base kempu je solidní městečko, které je tvořeno hlavně kopulemi různých barev. Všechny formality u rangerů opět vyřídí Peggy, tentokrát s pomocí Palonce, který umí španělsky, takže je to o to snadnější. Nahlášení u rangerů je jenom polovina povinného „kolečka“ v base kempu. Tou druhou polovinou je návštěva a kontrola u doktora. Ano, zde to berou zodpovědně a musíte podstoupit lékařskou prohlídku. Z toho už někteří mají solidní respekt, protože když doktor řekne ne, tak máme smůlu. Postupně tedy vstupujeme do jedné kopule, kde si borka vše zapisuje do noťasu a doktor s námi vede hovor ve smyslu jak se cítíme, kdy jsme dorazili, jak nám chutná, jestli máme bolesti hlavy, atd. A samozřejmě nám měří oxymetrem saturaci hemoglobinu kyslíkem. Normální hodnoty v normální výšce se u zdravého jedince pohybují kolem 95% a výš. Tady to samozřejmě bude méně. Můj výsledek je 83%. Tlak jsem měl 134 na 92 a klidový tep 96. Ten byl celkem vysoký, takže mi doktor doporučil hodně pít. A jako finál si doktor poslechl plíce při hlubokém dýchání. Nakonec jsme všichni zdárně prošli, takže můžeme zítra pokračovat dál. 😉

U rangerů a doktora jsme strávili solidní hodinu, takže po čtvrté najdu odvahu a začnu si přebalovat věci s tím, zda teda něco nechám v base kempu. Výsledkem je, že jsem se v Mendoze sbalil vzorně a nechám tady jenom ten duffle bag (s tím jsem počítal ze startu) a jednu snídani a večeři – ty jsem měl navíc, protože jsme u Jimmiho měli večeři a snídani. Ve finále moji výbavu a jídlo do a na batoh nějak dám, ale váha bude víc než solidní, o tom žádná. V té době se do vyšších kopců vydal Anton ČR a Marcel s nějakou výbavou, kterou měli v plánu někde ukrýt, aby si trochu odlehčili zítřejší batohy. Odpoledne se s Peggy domlouváme na šestou večerní, kdy si dáme večerní procházku o několik set výškových metrů nahoru v rámci aklimatizace. Než vyrazíme, tak si dám na posilněnou čínskou polévku.

V šest vyrážíme do kopců v sestavě Martina, Peggy, Vojta a já. Za chvilku se Slunce schová za hřeben a tím pocitová teplota spadne o hodně dolů. Díky ostrému stoupání máme za chvilku celý base kemp Plaza Argentina jako na dlani a je na co koukat. Díky kopulím a nehostinnému okolí to má nádech, jakoby to byla první kolonie na Marsu. 😉 Po pár stech metrech (délkových) naskočíme na ledovec, který je zakryt morénou. Jakmile máme splněno cca 200 výškových nahoru, tak se fotíme, a poté valíme dolů. Zpátky v kempu jsme v půl osmé.

Je čas na večeři a já si dávám Penne s parmazánem. Po večeři Peggy navrhne, abychom si zahráli Městečko Palermo. Ano, to Městečko Palermo, které jsem kdysi dávno hrával v oddíle s děckama a vždy to byla velká zábava, jak jsme se vzájemně obviňovali, kdo je mafoš. Peggy vysvětlí pravidla a dáme si 2 kola. V druhém kole jsem vypravěč a jako mafiány/mafiánky určím Peggy a Martinu a ty zkušeně vyhrají. Po deváté valím spát, protože potřebuji co nejvíce regenerovat. Přece jenom jsem zde nejstarší. 😉