18.1.2026 – ostrý výstup do kempu C1

Ve noci jdu 2x na malou – to je, když vzorně poslechnete doktora, že musíte pořádně pít. 😀 V rámci včerejšího odpoledne a večera jsem do sebe nalil další cca 2 litry, takže se to někde muselo projevit, hej? Ale již pár dní si všímám, že díky tomu, že denně vypiju minimálně 3 litry, tak nemám zásadní bolesti hlavy, s čím jsem kdysi bojoval. Ale to noční přemlouvání sebe sama, kdy se musím vysoukat z toho velmi teplého spacáku do té kosy, je kapitola sama pro sebe. 😀 Vstávám v 6:45, ale tentokrát nejsem úplně dobře vyspaný. Jakmile se vysoukám ze stanu, tak zjistím, že k ránu pršelo, protože máme mokrý stan a je lehce zataženo.

Posnídáme a začíná finální balení a sušení stanů a spacáků. Mám nový batoh, který je po sbalení taková úzká nudle, takže na výšku je to solidní komín, ale zase mi to dobře sedí na zádech. Na batohu mám připnuté výškové boty, mačky, helmu a karimatku – je to takový vánoční batoh s dekoracemi. 😀 Plán byl vystartovat kolem osmi, ale nakonec máme vše připraveno až v 8:45. S Martinou se vzájemně hecujeme, že to musíme do kempu C1 nějak dát, protože oba cítíme, že váha batohu je již ze startu citelná. Samozřejmě se vzájemně fotíme s těmi mega batohy na zádech, kdy ještě máme sílu a na něco vypadáme. 😀 Dnešní plán v řeči čísel? Délka cca 3,5 km, výškových metrů cca 800 m. To si řeknete, že to bude na pohodu, ale bavíme se o tom, že budeme stoupat z 4 200 m.n.m. do 5 000 m.n.m. s těžkým báglem, který má nad 20 kg a to je vyšší dívčí. 😉

Mladí vlci (Marcel, Anton SK, Anton ČR a Vojta) vystartují první a my starší a pokročilí je následujeme. Teda, samozřejmě až po naší tradiční rozcvičce na Haku. 😉 Pomalu kladu jednu nohu před druhou a nastupujeme do ostrého stoupání po kamenech a ledu. I když se počasí během rána umoudřilo a již svítí Slunce, tak není zatím natolik teplo a valím to v mikině. Jj, už jsme v nadmořské výšce, kde Slunce automaticky neznamená teplo.

Nástup na ledovec zvolím pravděpodobně jinou cestou, protože to vůbec nepoznávám oproti včerejšku. Ale není kam zabloudit, protože směr je tady jednoduchý – nahoru za nosem. S těžkým batohem to v tom tekutém kamení je jiná liga než včera, když jsme se zde večer procházeli v rámci aklimatizace. Sem tam mi to proklouzne a mám co dělat, protože chodím bez trekových holí, takže držím balanc pouze skrz nohy.

Na ledovci a kamení se odpoutám od Martiny, Martina, Peggy a tlačím to nahoru coby samostatná jednotka. Během té doby mě doslova předběhne Palonc, který to valí neskutečnou rychlostí směr hore. Po nějakých dvou hodinách se dostanu na jakousi náhorní plošinu, která je ze všech stran sevřena luxusními horskými štíty. Spolu s mraky to vytváří fantastickou podívanou. Zde má zrovna pauzu Palonc, tak se přidám a dávám si energy tyčky. Palonc mi zahlásí, že máme za sebou již 350 výškových metrů, takže už náš čeká jen cca 450 m. 😉 A my v hlavě probleskne: „JEN 450?“ 😀 V rámci jídla a energie jsem si sem přivezl i Power drink s příchutí pomeranč od Edgaru a musím to pochválit. Ráno si dám klasickou dávku do 1 litru vody a opravdu mě to pozvolna nabíjí energií. Místo na pauzu je opravdu fotogenické – nejen s výhledem do štítů, kde se někde ukrývá náš cíl C1, ale i pohled zpět do údolí, že kterého jsme přišli, je dechberoucí. Pauzu tedy protahuji, co to dá, až mě dojde Martina, Martin H. a Peggy. Jediné mínus je, že místy celkem solidně fouká.

Nakonec zůstávám s Martinou, Martinem a Peggy, kteří samozřejmě zahajují svojí pauzu. Prostě se mi fakt tady líbí. 😉 Všimnu si, že všichni mají helmu a Peggy mi doporučí, že bych si ji měl taky vzít. Tady není o čem diskutovat – Peggy má daleko větší zkušenosti, takže nahazuji helmu. Po pauze se společně prokousáváme náhorní plošinou, která je lehce zvlněná. V dálce po pravé straně vidíme malé postavičky, takže již víme, kudy budeme šplhat nahoru ke kempu. Finální pasáž bude podle všeho stát za to, ale zatím na to moc nemyslíme a užíváme si „procházku“ náhorní plošinou. A taky není kam spěchat. Zatím máme dobrý čas a já osobně se chci kochat okolní krásou. Sem tam si dáme menší pauzu a vzájemně si nabízíme, kdo co má – sušené ovoce, sušené maso, Haribo, atd.

Byla to jen otázkou času, kdy dorazíme pod ten brutální kopec a čekal nás finiš ve velkém stylu. Vletíme do tekutého kamení a to do mega tekutého. Jdeme tedy pomalu a bezpečně a tu mě míjí s lehkým batohem doktor. Ano, pan doktor ze včerejška si chce taky užít tu krásu kolem. 😉 V kopci si dáváme krátké pauzy na vydýchání, protože nám dává zabrat. V jednu chvíli nás trasa stáhne k ledovcovým špičkám, takže ostatní přivítám v přírodní galerii, kde si mohou prohlédnout spoustu velice zajímavých kousků.

Po galerii pokračujeme dále a tu proti nám běží lidský kamzík. Borec to bere dolů středem a to v takové rychlosti, že každou sekundu ukrajuje 1-2 výškové metry. Rebel. My se suneme jak šneci metodou cik-cak, ale i tak sem tam hledáme lepší cestu, protože nám to velmi často podkluzuje a já bez trekových holí mám o zábavu opravdu postaráno. Poslední úsek je kamenné peklo. Stačí, aby někomu nade mnou ujela noha a rozpohybuje kamennou řeku, která doslova teče kolem mých nohou. Snažíme se najít jinou bezpečnější cestu, takže to bereme přes mini potok na druhou stranu. Jen samotné krosení potoku je solidní zážitek. Ale zvládneme to a pomalu a jistě ukrajujeme poslední výškové metry ke kempu.

Po šesti hodinách je dobojováno a před námi se rozvine kemp C1 aka Campo 1 (cca 5 000 m.n.m.). Uff, tak tohle byla náročná šichta. Stavíme si stany, vaříme jídlo a rychlí vlci, kteří tady byli daleko dříve, se vydávají s pár věcmi nahoru. A odpoledne to přišlo. Co? No, byla to jen otázka času, kdy budu muset z batohu vytáhnout sáček se svým číslem a použít ho. 😉 Takže vytahuji sáček s číslem 369 a jdu na to. Zalezu za mini kopec a vykonám potřebu. Pak sáček zavážu, kouknu na něho a říkám si: „Jen by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z Argentiny chybu.“ Sáček je krapek průhledný. 😀 Níže foto důkaz místo slibů. Takže daný sáček hodím do druhého sáčku s číslem, který mám mít na odpadky, a pak to ještě pro sicher dám do černého sáčku. Trojitá ochrana je trojitá ochrana. 😉

Hned vedle našich stanů je holá konstrukce kopule, která zvala dovnitř. Ale díky Slunci se tam nedalo povalovat jenom tak. A tak se vytahují spacáky, které se uvazují na konstrukci, abychom měli stín, do kterého ulehneme. I když Slunce jede bomby, tak je ve stínu zima, a tak jsme navlečeni v péřovkách a odpočíváme. V rámci aklimatizačního výletu se domlouváme na klasickou šestou, kdy se chceme vydrápat do 5 200 m.n.m.

V šest tedy vyrazíme do ostrého kopce a míjíme ostatní stany a kopule, které jsou rozesety na celkem velké ploše. Míjíme i nějaké ty záchody, ale ty nejsou pro nás. U našeho kempoviště sice něco jako „záchod“ je, ale je to jenom prázdný kvádr, kde se můžeme ukrýt s naším sáčkem a vykonat potřebu. Jakmile Peggy zahlásí výšku 5 200 m.n.m., tak zastavujeme a čekáme až nás dojde Martin Š., který celkem bojuje. To už jsme ve stínu okolních hor a to znamenalo jediné – teplota šla citelně dolů. Zpátky to teda valím první jako kamzík, abych se zahřál. Večer máme důležitou diskuzi o tom, jak budeme dál fungovat coby skupina. Peggy to chce hodit zpátky na správnou kolej, protože nyní se více a více dělíme na jakési rychlostní skupinky. Díky diskuzi jsme si vyjasnili pár věcí a věříme, že dál budeme fungovat jako skupina se vším všudy. 😉 Po deváté již valím spát, protože cítím, že dnešek byl opravdu náročný.