20.1.2026 – dáme dneska i C3?
Vstávám v 7:20, takže jsem si odbouchal skoro dvanáctku. Hodinky hlásí kvalitu spánku 52, což je daleko lepší než včera, ale stále je zde prostor na zlepšování. V noci a k ránu samozřejmě mrzlo, takže když jdu pro vodu, tak si celkem zajdu než najdu čistý pramen, který není zamrzlý. Uvařím si snídani a čaj na cestu a následuje balení, které je tentokrát celkem snadné – mám tady jen spacák, stan, karimatku, jídlo na dopoledne a rezervní oblečení v podobě bundy a péřovky. A ještě jsem si tady nechal výškové boty. Batoh je tedy o poznání lehčí a to mi zlepší náladu. Před devátou jsme všichni připraveni a samozřejmě nejprve rozcvička. Asi se nám to začíná víc a víc líbit, protože rozcvička je každý den o něco delší. 😉
Opět se zakusujeme do již známého kopce a opět to je mazec. Ale tím, že už vím, jak je celá trasa až do C2 naprojektovaná, tak jsem dneska mentálně připraven a je to o poznání lepší. Ale i tak jsem na konci pelotonu. Dneska jsme trochu upravili systém – rychlejší jsou vpředu, ale vzorně na nás vždy po nějaké době čekají, až jsme zase všichni pohromadě. Počasí je dneska jak přes kopírák ze včerejška – vymetená obloha, Slunce jede bomby a sem tam mírný vítr.
Delší pauzu máme opět za sedlem a já cítím, že dneska jsem na tom o dost lépe než včera. Když už nic, tak jsem tady za sedlem neměl tendenci usnout. 😀 Před táhlým traverzem nabíráme vodu do všech volných lahví a vaků, abychom v C2 nemuseli roztápět tolik sněhu. Jakmile máme načepováno, tak naskakujeme na traverz a moje hlava je již připravena, že po táhlém stoupajícím traverzu následuje ještě „KOUSEK“, jak říká Vojta. 😉
V kempu C2 (5 500 m.n.m.) jsme před půl jednou – máme tedy luxusní čas a domlouváme se, co dál. Protože se skoro všichni cítí ok (jen Martin Š. je trochu mimo), tak je plán, že dáme do dvou odpoledne pauzu, a poté zkusíme vynést nějaké věci do kempu C3. Podle původního itineráře bychom to podnikli až zítra, ale tím, že se cítíme ok a předpověď říká, že lepší počasí na finální výstup budeme mít o den dřív, tak se nám bude hodit to urychlit.
Tu necelou hodinu, co máme v rámci pauzy, využívám na “spánek “ ve stanu. Těsně před výstupem do C3 se balím a tentokrát to je jednoduché. Z černého pytle, který jsem nechal včera za kopulí vytáhnu jídlo na večer, ráno a dopoledne a zbytek hodím do batohu a jsem připraven vyrazit. 😉 Zde už hned za kempem naskakujeme do sněhu a směr cesty je už jenom ostře nahoru. Tím, že je vše pod sněhem a do toho ostře svítí vysokohorské Slunce, tak jsem hodně rád za ty brýle s ochranou 4. To řezání očí nechci znovu zažít. Jen pro představu – ty brýle s ochranou 4 jsou tak tmavé, že když si zapnu foťák, tak přes ty brýle mám pocit, že jsem ho nezapnul – vůbec nevidím zapnutý displej. Zakousneme se tedy do svahu a postupně ukrajujeme plánovaných 500 výškových metrů na trase o délce cca 2,5 km. Je opravdu sranda, když si uvědomím, že to jsou mini vzdálenosti, co se týká délky, ale tady už se bojuje o každý krok. S každou další pauzou máme luxusnější výhled do okolí.
Jako vždy si trasa pro nás připravila v rámci závěrečné pasáže nějaké brutal peklo na zemi. 😀 Opět „kolmá“ stěna, kde ve sněhu vidíme 2 cesty. Jedna je metodou cik-cak a druhá to bere středem nahoru. Zde už jedu svou metodu ala 50-80 kroků (podle toho, jak moc to stoupání je ostré) a následuje zastavení a 15-20x nádech/výdech. A opět znovu. Díky tomu nemusím mít dlouhé zastávky a pomalu, ale jistě to tlačím nahoru. Zde začne s kopcem velmi bojovat Martin Š. Na scénu nastupuje Vojta, který mu vezme batoh, tedy na zádech má svůj batoh a Martinův vepředu. Je to mašina.
Za chvilku se již vrací Palonc a Slováci a berou batoh od Martina Š. a Martiny. Ano, tady jsme už v nadmořské výšce cca 6 000 m.n.m., která nebere zajatce a nemazlí se s námi. Po páté se přehoupneme přes pomyslný vrchol stěny a hned za ním na malé náhorní plošině na nás vykoukne kemp C3 (cca 6 000 m.n.m). Uff, tak tohle byla solidní šichta, ale společnými silami jsme to zvládli. Chvilku si dáme pauzu a toho využívám k focení té krásy kolem. Výhled do údolí je fenomenální, opravdu bomba. Pak začínáme přebalovat věci a já najednou zjistím, že nemám černý pytel, který jsem si odložil. Do prkna, asi mi uletěl. A tu mi Tonda SK podává můj černý pytel. Pytel mi samozřejmě uletěl a Tonda ho chytil – zachránil celou schůzi, protože bych musel nějak složitě řešit, jak a kde si nechat všechny vynesené věci. Tentokrát jsem si vynesl i výškové boty, takže zítra by ten batoh měl být ještě lehčí než minule. 😉
V půl šesté valíme dolů každý svým tempem a my s Martinou fotíme tu krásu při večerním Slunci. V tomhle se s Martinou shodneme – není třeba spěchat. Přece jenom si to tady chceme i užít, pokochat se tou nádherou, která je kolem nás. 😉
Dole v kempu C2 jsme v půl sedmé večer a já si k večeři vařím Chicken Tikka Masala. Zde v 5 500 m.n.m. voda vře při nižší teplotě (dle internetu to je při 82 stupních Celsia), takže se mi to dehydrované jídlo dostatečně neohřeje – hlavně se bavím o kouscích masa. Takže večeře vypadá tak, že to probírám a „nedovařené“ kousky masa odkládám bokem. Před půl osmou to balím, protože se mi osvědčilo co nejvíce spát. Přece jenom v mém věku ta regenerace probíhá jinak. Ti mladí jsou nesmrtelní, těm stačí málo. 😉 A co můj hlas? Sexy chraplák je bohužel fuč a já pomalu, ale jistě ztrácím hlas. Mám v lékárně nějaké cucací bonbóny na krk, ale ty pomáhají tak napůl a taky mi docházejí.
