21.1.2026 – výš už s batohem nepůjdeme – C3
Včera, než jsme šli spát, tak jsme se domluvili, že zítra vyrazíme až v deset. Čeká nás poslední výstup s batohem do C3 a odpoledne již budeme jenom odpočívat a připravovat se na finální výstup, který uskutečníme další den. V noci byl neplánovaně proveden zátěžový test stanu ve velmi ostrém větru. A výsledek? Stan prošel na jedničku. Dnes v noci to bylo poprvé, kdy jsem si na noc oblékl i mikinu, protože mi byla trochu zima. Doteď jsem spal pouze v termo prádle a bylo to vždy na pohodu. Pro porovnání – někteří již několik dní spí i v péřovce. Ale je třeba se nato dívat z více úhlů – já sice mám teplo a spím lehce oblečen, ale jeto vykoupeno solidní váhou spacáku. Ti druzí zase mají daleko menší váhu spacáku, ale musí si vypomáhat tou péřovkou, atd. Každý to máme jinak. 😉 Jejda, málem jsem zapomněl na hlášení ohledně kvality spánku. Dneska mi hodinky ukázali číslo 46, takže opět nic moc. Nejvíce mě vždy pobaví, jak mi hodinky poslední dny vždy napíšou, že bych měl mít klidový den a regeneraci např. 20-30 hodin. To nyní opravdu nehrozí. 😀
Ještě jsem nenapsal, jak pokračuje příběh s názvem: „Na toaletu vždy s pytlem č. 369.“ 😀 První použití je naprosto v klidu, hej? Mám čistý pytel, takže no stres. Ale jak to vypadá, když jdu podruhé, potřetí, kdy musím použít ten samý pytel? 😉 Já osobně mám „výhodu“ v tom, že velkou řeším skoro vždy ráno po probuzení. A jak jsem psal, každé ráno tady nahoře mrzne, takže když otevřu pytel č. 369, tak jeho obsah je zcela zmrzlý a není cítit. Takže toaleta je pro mě no stres a v podstatě mě těší, že pro nezaneřádění tohoto kopce dělám maximum. 😉
Ráno mě venku uvítá solidní kosa, ale my musíme i tak fungovat a roztáčíme ranní kolečko. Vydám se k vysekané díře v ledu pro vodu, ale i s hrnkem naberu sotva polovinu vaku. Takže musíme pro sníh – Peggy jde tedy s velkou igelitkou na „nákupy“ a za chvilku už má celou igelitku plnou sněhu. Jsme ukryti v jedné kopuli (ani netuším, kdo a jak nám ji otevřel), zatápíme pod všemi kotli (čti: zapalujeme všechny vařiče) a roztápíme sníh. Ranní kolečko uzavíráme sbalením stanů, rozcvičkou na Haku a můžeme vyrazit.
Cestu již známe, takže na pohodu to valíme každý podle sebe směr C3. Počasí nám dělá i tento den velkou radost – je slunečno, obloha vymetená a lehký vítr. I tentokrát si už dopředu rozvrhnu síly, protože vím, do čeho jdu.
Před jednou odpolední dorazím do kempu C3 – Coléra (cca 6 000 m.n.m). Finální brutal cik-cak stoupání dneska není až tak brutal, protože jsem na něj byl mentálně připraven, měl jsem svůj rytmus, tělo si stále umí poradit s rostoucí nadmořskou výškou a hlavně mě nebolí hlava. Je v plánu si uvařit oběd a rádi bychom to provedli u stolu v kopuli. Borci z jedné místní agentury nám nabídnou, že když jim nakopeme pytel sněhu, tak nám otevřou jednu kopuli. A když řekli pytel, tak mysleli opravdu klasický velký pytel na brambory. Ukážou nám místo, kde se kope sníh na vodu a Pavel s klasickou lopatou začne nabírat sníh. Jakmile odevzdáme pytel plný sněhu, tak se můžeme nasáčkovat do kopule a v klidu uvařit. My samozřejmě taky potřebujeme sníh, takže si ho nakopeme do černého odpadkového pytle.
Během přípravy jídla se bavíme o zítřku. Ano, zítra je den D – útok na vrchol hory jménem Aconcagua, která se tyčí do výšky 6 961 m.n.m. Již díky aklimatizačnímu výletu víme, že naši skupinu lze rozdělit na 2 části – mladí a rychlí vlci a starší a pomalejší „šneci“. A v tomto duchu se rozdělíme na 2 skupiny v rámci zítřejšího výstupu na vrchol. Vlci mají sestavu v této podobě – Anton SK, Anton ČR, Marcel, Vojta a Palonc. V druhé skupině je Martin Š., Martin H., Martina a já a pod palcem nás bude mít Peggy. Abychom zvýšili šance, že na vrcholu budeme všichni ve stejnou dobu, tak pomalejší skupina bude vyrážet ve 3 ráno a ta rychlejší až v 5. To pro mě znamená, že budu vstávat kolem 1:30-2:00, abych ráno vše stihl a ve 3 byl připraven vyrazit.
Po jídle si připravuji batoh a všechno oblečení, abych byl co nejlépe připraven – ráno nebude čas na chyby či hledání něčeho. V půl čtvrté si lehnu do stanu s cílem si trochu odpočinout. Jen tak ze srandy zkusím wifi, protože jsem slyšel, že je tady wifi Starlink. A ano, funguje!!! Píšu tedy domů a zjišťuji, jak se mají tam v ČR. Samozřejmě stále ani slovo o tom, že zítra budeme útočit na Aconcaguu. Napíšu, že se zítra pokusíme o vrchol hory, která má výšku cca 6 000 m.n.m. 😉 Nechci je stresovat a stále nevím, zda se dotlačím až na vrchol. Nic není jisté a mám z vrcholu stále zdravý respekt.
Po páté si chceme uvařit večeři a já sháním náš černý odpadkový pytel na sníh, který jsme zapomněli v kopuli. Oslovím borce, který nám v poledne za „úplatek“ otevřel kopuli a snažím se mu vysvětlit, zda tam nenašli náš černý pytel. Bohužel jeho angličtina je jako moje španělština, tedy pár slov. Zkouším tedy metodu ruce, nohy, ale ta taky nezabírá. Borec přitáhne borku, která umí trochu anglicky. A výsledek? Nakonec mi půjčí bramborový pytel a já jsem schopný nakopat hromadu sněhu, kterou budeme potřebovat. Budeme si vařit nejen večeři, ale je v plánu i nějaká ta příprava čajů a vody na zítřek. Na tohle by se opět hodila kopule se stolem. Pavel odchytí borce a domluví, že za další pytel sněhu můžeme opět použít kopuli, což velmi uvítáme. Po večeři už jenom lehce doladím věci na zítřek a v půl osmé hup do spacáku a snažím se usnout, abych aspoň něco naspal.
