22.1.2026 – summit Aconcagua
Překvapivě jsem včera po osmé večer zabral, ale kolem 11 v noci se proberu s pocitem, že máme totálně vydýchaný stan a chybí mi kyslík. Opravdu nepříjemný pocit, takže hned otvírám stan a zhluboka dýchám. Za chvilku se probere Marťas a jde na záchod. Jak se vrací, tak mu říkám, aby nechal stan pootevřený. Mám tedy hlavu lehce venku ze stan v předsíňce i za cenu toho, že venku je kosa jak z nosa. Toto trvá nekonečné 2 hodiny, kdy mi v hlavě šrotují myšlenky ala: „Vystartuji vůbec? Tak tohle je akutní výškovka?“ Atd. Opravdu nepříjemný pocit, ale kolem jedné ráno se to zklidnilo. Díval jsem se i na hodinky, které mi ukazovali saturaci 74-76%, ale je otázka, jak přesné hodnoty padají z hodinek.
Budík mám nastaven na 1:30, ale v tu dobu ještě nikdo nestává, tak ho přesunu na 1:50. I v tu dobu je pořád klid, ale po druhé hodině ranní již lezeme s Martinem do té kosy. Naházím na sebe vše, co mám na vrcholový výstup připraveno – termo tričko, mikinu, klasickou péřovku a ultra vysokohorskou péřovku. A na nohy termo podvlíkačky, zateplené kalhoty a ultra vysokohorské péřové kalhoty. A na prsty přijdou 8 000 palčáky. Poučen z finálního výstupu v rámci aklimatizačního výletu snídám pouze 2 energy tyčinky. Ten mi ukázal, že moje tělo lépe funguje, když je spíše hladovější než přecpané. 😉
Ve tři jsme všichni vzorně připraveni. Teda já řeším jeden menší zádrhel. V Mendoze jsem si kupoval novou čelovku a ta mi dneska ráno začala blbnout a nakonec skoro nesvítila. Vyměnil jsem tedy baterky, které byly fungl nové a vždy v noci jsem je měl ve spacáku. Ale ani tohle nepomohlo a čelovka mi během první půl hodiny odešla a já bojoval s tmou i terénem. Místy se mi díky tomu “motá” hlava a musím si „půjčovat“ světlo čelovek ostatních. Na druhou stranu mě velmi potěšilo moje nové oblečení do této výšky. Jak jsem psal, hlavní důvody, že někdo nedosáhne vrcholu, jsou vítr, zima a nadmořská výška. A já vůbec nepociťuji, že je zima, resp. teď v noci velká zima. Tu sílu zimy si uvědomím až tehdy, když mi do necelého hodiny zmrzne energy drink v láhvi, kterou mám připnutou na ramenním popruhu. Já vím, školácká chyba mít láhev venku. Vůbec mi nedošlo, že to může zmrznout tak rychle. Stálo mě to pak spoustu sil, protože jsem neměl co pít — a hlavně to byl energy drink, takže mi chyběla i energie.
Pomalu ukrajujeme výškové i délkové metry. V řeči přesných čísl to celkově bude cca 3 km délkových a 900 výškových metrů. Po nějaké hodině a něco začne být Martině solidní kosa. Má i celkem fialové rty, a tak ji s Peggy v častých intervalech dopujeme čajem. Ten mám v termosce, takže tady zmrznutí nehrozí. 😉 Protože je jasno, tak nám v té tmě dělají společnost hvězdy, které jsou díky absenci světelného smogu nádherně prokreslené.
V půl šesté začíná pomalu svítat, což vítám všemi deseti, protože šplhat bez čelovky je opravdu opruz. Na západě je stále temno, ale když se otočíme na východ, tak nás uvítá sytě oranžový pás a začínající svítání. Kolem šesti ráno pod námi vidíme, že nás již dohání naše parta vlků. Setkání proběhne na otevřené římse, která bude pokračovat táhlým traverzem. Zde to opravdu fučí a pocitová teplota jde hodně dolů. Já jsem díky kvalitnímu oblečení stále v pohodě. V tuto dobu je již světlo a my se můžeme kochat okolními horskými masívy. A díky vycházejícímu slunci spatříme i stín, který do dáli vrhá Aconcagua. Paráda.
Zde na římse si nasazuji mačky, protože v traverzu by chybný krok mohl mít neblahé následky – tady se chyby neodpouštějí. Na traverz naskakuji po sedmé hodině ranní a ten se po cca 200-250 metrech nenápadně přemění na ostré stoupání, které nás nekompromisně tahá pod skalní masív, který je před námi. Martina tu bojuje s mačkami, a tak jí pomáháme je upravit a znovu nasadit. Bohužel se to stane ještě dvakrát — mačky prostě ne a ne držet na botě. Je to vysilující, ale nevzdáváme to a jdeme dál. Při pohledu dolů se za námi vynoří další skupinka, která má v mysli to stejné co my – vrchol Aconcagui.
Vizuálně ten traverz se stoupáním k hraně skalního masívu vypadal „krátce“, ale my se k němu dostaneme až těsně před desátou!!! Tady na nás čeká asi nejtěžší pasáž celého výstupu – jde se ostro nahoru podél skalní stěny a je to masakr. Jdu jak šnek, moje metoda se v rámci kroků smrskla na 15-20 kroků max, a pak minimálně 20x nádech/výdech. Je to boj o každý krok a já díky tomu, že nemám trekové hole, tak vše musím tahat lýtkem, kolenem a stehnem a to stojí velké úsilí. Ale pro sebe to chci dotáhnout bez trekových holí až na vrchol. Takový malý osobní rekord jen pro mě. 😉 Největší problém mám se stabilitou, protože při větším kroku nahoru se nemám čeho chytnout. Ale i tak postupuji nahoru a ukrajují další a další výškový metr.
Ostrý vystup pod skálou je opravdu nekompromisní a pomalu mě dohání skupinka, kterou jsme hodinu zpátky viděli pod námi. A tu jde proti mně Marcel, který se už vrací z vrcholu, protože nahoře byla zima. Ptám se ho – spíš doufám, že mi potvrdí, že to nejhorší mám za sebou a již mě čeká jenom táhlý, ale rozumně stoupající traverz doleva. Marcel mě bohužel nepotěší. Říká mi, že i tam jsou těžké pasáže, až na vrchol, který už jde vidět. Za chvilku mě míjí Palonc a říká mi, že za cca hodinku bych tam měl být. No uvidíme.
Postupuji nahoru a jdu v jakémsi tunelu – když už nemůžu, tak si dám delší pauzu, rozdýchám to a pokračuju. Táhlý traverz opravdu nebyl zadarmo. Zezdola to vypadalo daleko snadněji. Byly tam celkem ostře stoupající pasáže, které se střídaly s těmi lehčími. Ty jsme využívali k odpočinku. Před sebou ve finálním stoupajícím traverzu vidím Martina H. a Martina Š., kterému ale podle všeho dochází pára, protože viditelně zpomaluje. Za mnou je Peggy, která Martinu „nepustí“ a stále drží u života smělý plán, že se poprvé podaří všem členům expedice dosáhnout vrcholu!!! Cizí skupinka je chvíli těsně za mnou, abych jim za chvilku trochu utekl – všechno záviselo na tom, kdy si kdo dělal pauzu. Martina Š. nakonec před vrcholem předběhnu.
V půl jedné odpoledne, po skoro deseti hodinách intenzivního stoupání, je dobojováno – stojím na vrcholu hory Aconcagua!!! Na celkem rovinatém vrcholu vidím pro mě už známou značku. Sednu si a cítím se jako ve snu. Jsem z toho překvapený, protože si nevzpomínám, že bych někdy zažil takhle snový pocit. Je to sen, nebo realita? Tu snovost a omámení si nakonec vysvětluji nedostatkem kyslíku. 😀
Za asi patnáct minut dorazí Peggy s Martinou. Takže máme splněno – vrchol zvládla celá skupina!!! Paráda. Jsem hlavně hrdý na náš klub čtyřicátníků, který těm mladým vlkům ukázal, že nepatříme do starého železa. 😉 Hlavně Martina se ukázala jako neskutečná bojovnice, která to s pomocí Peggy dotáhla do vítězného konce. Jak jsem potom říkal: „Abychom docenili výkon od Martiny (hlavně ti mladší), musíme si představit náš nejlepší výkon, co jsme kdy museli podat, vynásobit ho dvěma až třemi – a teprve pak se budeme pomalu blížit k tomu, co předvedla Martina.
Počasí nám vyšlo naprosto luxusně a na vrcholu se nám otevřely výhledy na všechny strany, které byly pro dramatičnost doplněny bílými mraky. Samozřejmě muselo následovat focení – skupinky, jednotlivci, okolí. Pavel pak vytáhne z batohu plechovku piva a zapijeme tento úspěch. Ano, i já jsem si dal, protože tohle bylo třeba oslavit a zapít. Společně s námi je na vrcholu i „stíhací“ skupinka, která podle vlajek, se kterými se fotili, bude nejspíš ze severní Evropy.
Nakonec na vrcholu strávíme více jak hodinu a před druhou se vydáváme dolů. Přece jen výstup je jen polovina úspěchu – ještě je potřeba se bezpečně vrátit. Sil už sice není tolik jak ráno, ale my uděláme vše pro bezpečný sestup. Nejprve sestupuji bez maček, ale za chvilku je mi jasné, že takhle to nepůjde. Nasazují drápy, které se nekompromisně zakusují do sněhu, a valím dolů. Jakmile naskočíme zpátky na traverz, domlouvám se s Peggy, že půjdu pomalu a budu uzavírat náš řetěz s Martinou s Martinem Š. a ona může valit do kempu. Na pohodu scházíme dolů – část cesty prokecám s Martinou a hlavně probíráme dnešek. Při sestupu máme výhled nejen do okolí, ale naskytne se nám pohled i na „celou“ klasickou výstupovou cestu. Díky zoomu si vyfotím jak kemp Nido de Condores, tak i base camp Plaza de Mulas! Nakonec si naposledy z výšky vyfotím i náš kemp C3. V kempu jsme v pět odpoledne. Solidní procházka, která začala ve 3 ráno. 😉
Dávám si čínskou polévku, na kterou jsem se těšil celé odpoledne, a domlouváme se na dalším programu. Ano, nezastavujeme – máme zpoždění. 😀 Po výstupu se doporučuje hned ten den sestoupit co nejníže a náš plán je dojít až do base kempu. Ten je vzdálen necelých 6 km a výškově to je 1,6 km dolů. Předpoklad je, že se to dá zvládnout za dvě hodiny. Tento údaj si zapamatujte – za pár hodin bude hrát velkou roli. 😉 Rychlí vlci se do base kempu vydali už po páté – Anton SK, Marcel, Anton ČR a Martin H. S Martinem H. jsem se domluvil, že stan vezmu celý, ať tohle nemusí řešit. My (Martina, Martin Š., Vojta, Peggy, Palonc a já) jsme se domluvili, že vyrazíme v sedm – světlo je skoro do půl desáté, takže to v pohodě stihneme.
Tentokrát musíme sbalit úplně vše, takže opět máme narvané a ověšené batohy. Sice ubylo nějaké to jídlo, ale taky ubyla spoust sil. 😀 Nakonec vyrazíme až skoro v půl osmé, ale i tak jsme stále v klidu, protože bychom to měli stihnout tak akorát do tmy. Palonc je v čele a bere to středem dolů. Já jsem v těsném závěsu a s každým výškovým metrem dolů se jde lépe a lépe. Bohužel ne všichni to dolů valí stejnou rychlostí, takže po každé delší sekci čekáme na zbytek. Za necelou hodinu míjíme kemp Nido de Condores, který v zapadajícím Slunci vypadá skvostně.
Slunce začíná pomalu padat za obzor a já toho využívám a fotím prostředí, které je místy jako z Marsu. Jenže s každou další pauzou je jasnější, že za chvilku to již bude boj ve tmě a zimě a za světla do base kempu určitě nedorazíme. Jakmile se ponoříme do tmy, nasazujeme čelovky. Bohužel ta moje nefunguje: svítí pár minut (tedy dvě) a konec, takže se musím chytat světla ostatních. Sestup je nekonečný. Na všech je vidět vyčerpání, ale nedá se svítit, musíme pokračovat dál. V dálce již vidíme světla z base kempu, ale pořád je to daleko. Doteď byl sestup veden středem dolů v tekutém kamení, takže to celkem šlo. Aspoň já s tím nemám problém – je to spíš takové „bruslení“ v suti a jde to svižně dolů.
Jenže jakmile jsme již nad base kempem, tak se nám podaří ve světle čelovek zakufrovat. Hledáme cestu – Peggy se vydá vlevo a nevypadá to nadějně. Palonc se tedy vydá vpravo a sestoupí o pár výškových metrů níž. Následuji ho, ale nakonec zjistíme, že tudy to nepůjde, takže musíme zpátky. V tu dobu si už musím svítit mobilem, protože zbytek je nahoře a čeká, až se vrátíme. Nahodím na záda ten mega bágl a zaberu. Jenže jsem zrovna v tekutém kamení a brutálně mi to podkluzuje. Ujdu pár kroků, kdy musím zabrat na maximum a jsem totálně vyždímaný. Jen stojím a funím jak raněný pes vedle Palonce, který toho má taky dost. Přijde k nám Peggy a pomalu to tlačíme nahoru. Ujdu pár kroků a zjišťuji, že jsem kantare – nemám sílu pokračovat dál. Bez čelovky ve tmě vidím, jak se mi Peggy a Palonc vzdalují. Ten večer jsem navíc ztratil hlas; mluvím jako Rose na konci Titaniku jak volá na loďku, aby ji vyzvedla, takže nejsem schopný na Peggy a Palonce zavolat. 😀 Peggy si naštěstí všimne, že jim chybím, a zastaví. Když se k nim nějakým zázrakem dotlačím, Peggy mi půjčí svou čelovku – jí stačí světlo na hodinkách – a pomalu to dotlačíme zpátky ke zbytku party. Jakmile se k nim vrátíme, tak si uvědomím, jak moc blbě jsme sestoupili a kolik mě to stálo sil. Finální sestup už jdu na autopilota.
Před půlnocí se nám podaří bezpečně sestoupit do base kempu. Takže místo plánovaných maximálně dvou hodin to byly hodiny 4 a něco! Nazývat base kemp „kempem“ je trochu úsměvné, protože to je v podstatě stanové městečko. I teď, v té tmě, vidíme, jak je to obrovské. Peggy nám říká, že stany si máme postavit v dolní části base kempu. Jenže kde je tady dolní část? Procházíme potemnělými uličkami kempu a hledáme stany od Marcela, Tondy a Tondy. Je to solidní bludiště, ale nakonec se nám to podaří. Marťas už dávno spí se Slovákama, takže mi Peggy pomůže postavit stan a usnu, ani nevím jak.