23.1.2026 – návrat do Mendozy

V noci jsem spal jak mimino. Tak ona nadmořská výška 4 300 m.n.m je nyní, když je tělo navyknuté, luxus výška na spaní. Vstávám kolem osmé a nic se neděje – všichni podle všeho spí, takže se otočím na druhý bok a znovu usnu. V devět mě budí Martin Š. a říká, že všichni jsou už v Inka Café. Ok, za chvilku jsem tam. Denní světlo mi potvrdí noční pocit z kempu Plaza de Mulas: je mega velký. Asi tak. 😉

Když se trochu zorientuji a zahlídnu Inka Café, tak tryskem valím na snídani. Tam už sedí celá skupina a mají objednáno. Netrhám partu, takže si taky objednám omeletu a čaj. Čas objednání: 9:10. Opět důležitý údaj. 😉 Borka nejprve přinese 3 čaje, včetně toho mého. Zbytek má objednané různé druhy kávy. Pak dorazí první omeleta. Další dorazí za cca 6 minut. Moje matematické já si rychle propočte, že tu svoji uvidím nejdříve po desáté. 😀 A taky, že jo – do omelety jsem se pustil v 10:10. 😀 A až poté přišla na řadu káva. Ano, bylo to zajímavé se všech stran. Během snídaně zjišťuji, jak dlouho trval sestup do base kempu první skupině. Marcel to zvládl za hodinu!!! Ostatní se vešli do dvou hodin maximálně, takže se to opravdu dá zvládnout do těch dvou hodin.

Po snídani se začneme balit, ale ne všichni. 😉 Peggy už na začátku výpravy říkala, že bude chtít v base kempu zůstat o pár dní déle, protože má smělý plán vyběhnout z base kempu na vrchol ještě jednou, nalehko a v rámci jednoho dne. A Palonc? Ten má mega plán si to celé oběhnout v rámci 360 dokolečka. Absolutní rebel. Díky tomu, že tady zůstávají, můžeme nechat v base kempu stany a výškové boty. Peggy pak zařídí, aby nám to snesly muly. Během balení odevzdáváme i slavné „shit sáčky“ s číslem. A jak to probíhalo? Borec otevře velký pytel a my to tam jen hodíme. Samozřejmě jsem nečekal, že to přede mnou bude někdo otvírat a analyzovat, ale takhle jsem tam mohl odevzdat vlastně cokoliv. 😉 V mezičase samozřejmě fotím, co se dá, protože takové stanové městečko v horách se jen tak nevidí.

Náš dnešní plán je jednoduchý – dojít až dolů k rangerské stanici u parkoviště. Jediný detail je, že to je 25 km a cca 1,5 km výškových dolů. A odvoz mikrobusem je domluven na šestou večerní. Když si to tak lehce propočítávám, vychází mi to na zhruba 6 hodin chůze při rychlosti 4 km/h. Ok, to máme co dělat, protože už je jedenáct. Než vystartujeme, tak si samozřejmě musíme dát naši oblíbenou rozcvičku na Haku. Pak se už loučíme s Peggy a Paloncem a valíme dolů. Těsně před opuštěním base kempu se ještě zahlásíme u rangerů.

Kemp opouštíme v 11:40, takže těch 6 hodin bude tak akorát. V čele jsou Marcel, Anton SK, Anton ČR a Martin H. Následuji já a za mnou je Martina, Vojta a Martin Š. Ten už včera při večerně-nočním sestupu odpadával a dnes to vypadá podobně. I když to je sestup, v první části na nás čekají „vlny“, které nás prověří. Okolí je luxusní a já opět fotím o 106. Ale stále se snažím držet rychlost 4 km/h, aby se na mě nečekalo. Během zhruba hodiny se mi všichni ztratí – vpředu i vzadu – takže zbytek sestupu jdu „sám“. Samozřejmě potkávám spoustu turistů, kteří to valí nahoru a vrchol je teprve čeká, a pár dalších, kteří sestupují jako já.

V jedné pasáži mě trail zavede až k řece a já další cca 2-3 km sestupu trávím v obrovském řečišti. Je to maximálně fotogenické díky „rovnému“, otevřenému korytu a okolním kopcům. To znamená jediné – fotím jak urvaný z řetězu a moje průměrná rychlost klesá. Ale co – taková krása se nevidí každý den, tak je třeba ji dokumentovat a pokochat se. 😉 Jenže díky takhle otevřenému prostoru je tady solidně větrno a prašno.

Čím jsem níže, tím častěji vidím nějakou tu kytku či mini keřík, až se to najednou všude zelená. V dálce vidím kemp Confluencia, ke kterému vede cesta skrz hlubší kaňon a přes řeku. Říkám si, že to musí být odbočka ke kempu, a že já určitě budu postupovat dolů a ke kempu nepůjdu. Ale pro jistou se podívám do mapy. Sakriš – tak ne. Musím ostře dolů k řece, přes most a pak ostře nahoru na tu plošinu, kde je kemp. Ten ostrý, i když krátký, výstup mi dal celkem do těla.

Poslední 3 km k rangerské stanici potkávám spoustu denních výletníků. Na parkoviště dorazím po půl šesté a tam nikdo. V hlavě se mi honí, že sraz není zde a já musím ještě níž, až k hlavní silnici. Pokračuji teda dál a jen pro sicher píšu na WhatsApp, kde přesně máme sraz. Peggy za chvilku reaguje a pošle přesnou polohu na mapě. Počkat… tak jsem dobře. Otáčím se a jdu zpátky k rangerské stanici. Sednu na kámen a čekám. A tu ke mě přijde ranger a ptá se na permit. Stále nemám hlas, takže se snažím ze sebe něco vydat ala „permit má kolega, co je za mnou“, ale ani já sám sobě nerozumím. Ranger naštěstí rychle pochopí, že tudy cesta nevede, a odchází. 😀 Za chvilku dorazí Marcel a šine si to na parkoviště k jednomu mikrobusu. O pár minut později, v mírných rozestupech, dorazí Anton SK, Anton ČR (ten rangerovi ukáže naše permity) a Martin H. Přes WhatsApp zjišťujeme, že zbytek je ještě daleko, a přesvědčíme řidiče, aby nás zavezl do 1,5 km vzdáleného kiosku. Tam si koupíme piva, Colu, čokoládu a čekáme na ostatní.

Martina a Vojta dorazí na parkoviště v půl sedmé a Martin Š. v 19:15. Řidič potom vyzvedneme naši partu v kiosku a valíme směr Mendoza. Pánové se samozřejmě na cestu zpátky vybavili – v tašce mají spoustu piv. Naše první zastávka cestou zpět je v refugio El Refu – Mundo Perdido, kde jsme před pár dny startovali. Takže ona to je opravdu 360 cesta: pomyslný kruh se uzavřel, když jsme přijeli z druhé strany. Vyzvedáváme jeden batoh a tašku, kterou jsme tady nechali. V mikrobuse sedím úplně vzadu s Martinou, abychom měli na očích tu mládež. 😀 Cesta do Mendozy by měla trvat cca 3 hodiny, takže plánujeme, že si po dojezdu ještě zajdeme na steak. Po hodině a něco zastavujeme na pumpě. Jdeme na záchod, nakoupíme nějaké to jídlo a hledáme, kde je náš mikrobus. Ten najdeme v nedalekém servisu, kde mu opravují kolo. Nakonec na pumpě strávíme skoro hodinu. Samozřejmě během té doby Vojta zkušeně najde mini obchůdek s pivy a dvakrát ho jde navštívit. 😀

Příjezd mikrobusu po hodině bouřlivě vítáme, naskočíme a myslíme si, že hned vyrazíme směr Mendoza. Jenže sotva opustíme prostor benzinky, začne pršet. Nic neobvyklého, jenže k našemu překvapení to řidič hned otáčí a jede se schovat pod střechu u benzinky. A opět čekáme. A ono to začalo tak nevinně – kapky sice velké jak Oreo sušenka, ale pořád se bavíme o kapkách. Pak se to ale rozjelo. Když vidíme místňáky, jak si to fotí a točí, tak podle všeho tohle není normální. V tu dobu již máme v mikrobuse na přehrávač připojený telefon a pouštíme české a slovenské hity. Dokonce dojde i na tanec uvnitř mikrobusu. 😉 Čekání nám nevadí – na všech je vidět radost, že se nám splnil jeden odvážný sen. 😉

Před desátou vyrážíme a sem tam na nás čeká „řeka“ přes cestu. Když už jsme v Mendoze a dle mapy jsme pouhých 2,5 km před hotelem, tak se opět rozprší. Ale tak, že když se kouknu dopředu, tak si říkám, co ten řidič vůbec vidí. Před námi je vodní stěna. A do toho na té rychlostí silnici řidiči natvrdo zastavují pod mosty. I náš řidič za chvíli hledá úkryt a využije zavřenou benzinku. To, co na nás čekalo na benzince, jsem ještě neviděl. Jednotlivá auta byla do sebe zaklesnutá jako puzzle. Prostor pod střechou byl využit do posledního centimetru čtverečního. Opravdu nevídaný pohled – a to všechno ve 23:30. Jamile déšť ustane, tak vyrážíme. Před hotelem na nás čeká řeka, takže tam nemůžeme zastavit. Řidič to tedy objede a vysadí nás pod hotelem.

Před půlnocí se hlásíme na hotelu a já slyším, že recepční mluví něco o ručnících. Moc tomu nevěnuji pozornost, beru s Marťasem klíč a valíme na pokoj. Máme třílůžák: Martin si bere jednu postel v první místnosti a já dvojpostel v ložnici. A tu jdu kolem postele a slyším čvachtání. Kouknu na podlahu a skoro celá dvojpostel stojí ve vodě. Aha, tak o tomhle mluvila paní recepční. Že se nemáme divit, když bude v některých pokojích voda, a že si ji máme případně vytřít ručníkem. 😀 Neřeším, převleču se a jdu spát. Dnešek byl víc než výživný, takže usnu ani nevím jak.