12.7.2025 – přejezdový maraton – část 1.
Jak bylo zaveleno, tak bylo splněno – vstáváme mezi 10-11 dopoledne a lehce si přerovnáváme batohy, protože máme možnost si něco nechat zde v hostelu. Lukáš má spoustu výborného jídla, takže uvažuje o tom, že tady něco nechá, aby to nemusel tahat. Když vidím ty sáčky se sušeným masem, ořechy a hlavně Haribo medvědy, tak toto tady nemůžeme nechat a beru to do svého batohu. Tyto dobroty se nám budou hodit. 😉 Po jedenácté se pomalu přesouváme na „recepci“, kde řešíme převod peněz a nákup plynových bomb. Kurz je 1 USD = 9,55 SOMoni. Měním si 200 USD, které budou hlavně na jídlo a na konci výpravy na darčeky domů. Během toho mě Jirka hecuje, zda za 5 Kč udělám tamto či toto. O zábavu na této výpravě bude opravdu postaráno, to už jsem pochopil teď. 😉 Kupujme většinou 1 plynovou bombu do dvojice a domlouváme se, že koupíme i jednu navíc. Včera mi Jirka říkal, že tu náhradní bombu beru já, takže dneska si ji dávám do batohu a Jirka mi říká, že si dělal srandu, a že se domluvíme, kdo to ponese. Já se toho samozřejmě chytnu a zahlásím: „Rozkaz zněl jasně – mám to vzít já.“ 😀
Jakmile máme vše pořešené, tak vyrážíme do ulic na snídani, teda spíš to je brunch – snídaňo-oběd. Teplota v ulicích je neskutečná – za chvilku mi vysychají bulvy a doufám, že kavárna není daleko. A již se těším, jak utečeme z té městské výhně, která je opravdu nekompromisní. V kavárně si každý dáme podle své chuti a nálady – u mě vyhrává klasická anglická snídaně a limonáda z berries. Jirka nás seznámí s dnešním plánem, který je jednoduchý – po snídani vyrazíme minibusem směr Pamírské pohoří. V kavárně využívám situace, protože tam jsme všichni a chci sdělit jednu technickou poznámku: „Špatně slyším, takže když nebudu reagovat, tak to není, že bych na vás kašlal, ale prostě a jednoduše vás neslyším.“ K této poznámce se přidá Karel, že taky špatně slyší, a aby náš VIP klub neslyšících nebyl jen o dvou lidech, tak se přidá i Jirka, že levé ucho mu jede na 90%. Nakonec jsme do klubu přijali i Lukáše a někteří měli tendenci, že tam budou chtě/nechtě přijati, že Blanko. 😉
V Tádžikistánu je státní jazyk tádžičtina a ruština je jazykem mezinárodního styku. Tz. že všude je azbuka. A to tak jdete na WC a uvítají vám tyto znaky. Beru M, protože мальчик (malčik – chlapec). A trefil jsem to. Ale je to samozřejmě мужчина (muzhchina – muž). 😉
Jirka mě nakonec zve na snídani, i když mu říkám, že si to zatáhnu. Každopádně si hned ze startu připisuje plusové body. Při cestě zpět na hotel zaskočíme do obchodu, kde si kupujeme jídlo na 2 dny cesty a galony vody. Musíme nyní co nejvíce pít, abychom se zodpovědně aklimatizovali. Po návratu na hostel rychle vyzvedáváme batohy, protože před hostelem již stojí bílý šíp (minibus), ve kterém strávíme následující 2 dny, kdy budeme přejíždět až do mini vesničky Bulunkul. Našim řidičem je sympaťák, který má jméno Muslim a následujících několik minut zkušeně hraje s našimi batohy počítačovou hru Tetris, aby to tam všechno dostal.
Jakmile máme vše naloženo, tak naskáčeme do minibusu a valíme směr Pamír! Sedím úplně vzadu s Jirkou a Karlem. Prvních pár hodin je cesta v pohodě (čti: je asfaltová), takže jediné, čeho se trochu obávám, je styl, jakým se zde jezdí. Není zde středová čára, takže není výjimka, že jedou i 3 auta vedle sebe (2 jedním směrem a třetí v protisměru). Jirka jako správný vedoucí zájezdu má pro nás hned ze startu připravenu soutěž o hodnotné ceny. Pokládá otázky ala: Jak je velký Tádžikistán? Kolik má obyvatel? (tohle jsem věděl, protože jsem si to zjišťoval pro můj první článek, který jsem psal před odjezdem), ale jakmile se přesedlalo na vlajku, politiku, atd., tak otěže převzali ostatní ala Kuba, Kristy, atd. Jako tým jsme uspěli na výbornou, protože vždy to někdo věděl. 😉
Prvním větším tématem jsou závody všeho druhu, které máme za sebou. Z Jirky vypadne, že nedávno zvládl Ironmana, což je víc než solidní výzva. Ale zase na druhou stranu je to tělocvikář, tak nějaké výkony musí umět předvést. 😀 V našem týmu je Tiep, který je vietnamské národnosti, takže využíváme této luxusní příležitosti a dozvídáme se spoustu zajímavých věci ohledně vietnamské kultury, života, přemýšlení, atd. Jakmile opustíme město a příměstské oblasti, tak se dostaneme do vysušených oblastí, kde je viditelná vyprahlost téměř hmatatelná. Vegetace nula, jen paleta teplých barev od žluté až po hnědou. Cesta se postupem času horší (čti: už není asfalt), takže hodinky mi po cca 3 hodinách zahlásí, že mám pro dnešek splněno, co se týká 10 vystoupaných pater. Ano, takhle to s námi házelo. 😉 Samozřejmě máme i pauzy a na jedné z nich jsme lehce upravili zasedací pořádek. Lukáš jde úplně dopředu, Blanka dozadu k Jirkovi a já sedím místo Lukáše v předposlední řadě. Tento zasedací pořádek se nesetkal s úspěchem, takže bylo třeba prohodit Jirku a mě, protože se někdo v zadní řadě moc roztahoval, že Jirko? 😀 Samozřejmě přesunem mé maličkosti na zadní sedačku jsem dostal úkol, že musím zajistit maximální pohodlí pro Blanku. Tohoto úkolu jsme se zhostil jak nejlépe jsem mohl – neroztahoval jsem se, usmíval jsem se, rozséval pozitivní náladu, atd. Trošku se to kouslo, když jsem měl otevřít okno a najednou to nešlo. Si to představte – dáma vás poprosí o otevření okna a vy se zaseknete už na začátku. Rvu tu pojistku u okna, co to dá, ale v obličeji se tvářím, že mám vše pod kontrolou. Nakonec to povolilo. Uff, to bylo o fous. 😀 Během jedné pauzy, kdy se venku protahujeme, tak nás Jirka hecuje, zda dáme 10 kliků za 10 Kč. Hned se hodím na zem a začnu, ale rebel Jirka mě u sedmého kliku celého zvedne do vzduchu, a že takhle ne. 😀
Díky mapy.cz průběžně sledujeme, jak daleko jsme od naší dnešní cílové destinace Qalai Khumb, a kolem šesté odpoledne je jasné, že dorazíme za tmy. Krajina je stále oku ladící, ne-li ještě více, protože se dostáváme mezi pořádné kopce a cesta vede po hranici s Afganistánem. V ostrých svazích sem tam vidíme mini vesničky, které vypadají, že jsme se vrátili v čase, ale toto je zde aktuální realita.
Do naší cílové destinace se dostaneme kolem půl deváté – byla to tedy solidní jízda. Rychle se ubytujeme a pelášíme vedle na večeři. Uvítají nás přeplněné stoly s ovocem a zeleninou a podávala se polévka a rýže s masem. Luxus. Během večeře Jirka řeší s místními permity, které budeme v příštích dnech potřebovat. Poté každý dostane odměnu za skvělé výsledky ve znalostí soutěži – děkujeme Expedition clubu za odměny. 😉 Jirka již během dne několikrát prohlásil, že již teď ví, že jsme výborná skupina. My ho ale podezříváme z toho, že v rámci školení na průvodce mu bylo řečeno, že musí takhle chválit každou skupinu hned ze startu. Ale jestli nám to bude říkat celou výpravu, tak mu i uvěříme. 😀 Trošku předběhnu čas, ale nakonec měl Jirka pravdu – byli jsme fakt šikovná parta. 😉 Když nám rozdávají permity, tak borec přečte Jirku a mě jako Džiri a Džan. 😀 Jirka s Lukášem (jestli se nepletu) se vzorně postarali o pitný režim, kdy šli nakoupit pivka, víno a džus, takže večeře byla zakončena stylově.
Postupně se každý odebírá na kutě, až u stolu zůstane sestava Jirka, Tiep, Lukáš a já. Rozhodneme se, že budeme pokračovat na pokoji, ale je třeba zajistit pitný režim. 😉 Zaskočíme do obchodu, který je ještě v 11 v noci otevřený a pánové si kupují víno. Při cestě zpět si vyfotím majestátný pomník (post-sovětská země se nezapře) a taky, jak se u našeho ubytka parkuje a zabezpečuje minibus. 😉
Lukáš během párty na pokoji zkušeně nabízí sušené maso a Haribo medvědy, aby ulehčil batohu. 😉 Kecáme hlavně o cestování, výbavě atd. Zanedlouho se přidá Zuzka, když zrovna řešíme klávesnice. Ano, klávesnice k počítači. Toto téma málem zapříčinilo, že její návštěva bude mít sekundové trvání. Naštěstí sekundové trvání měly ty klávesnice, Zuzka zůstala a vrátili jsme se na témata ohledně trekování, cestování, atd. Párty jsme zakončili v půl druhé ráno, protože přece jenom odjezd byl naplánovaný na půl pátou ranní, tz. vstávání ve 4. 😉