13.7.2025 – přejezdový maraton – část 2.
Pozorný čtenář si na konci minulého článku položil otázku: „Jsou na dovolené a mají vstávat cca v 4:00 (slovy čtyři nula nula!)? Co to je za dovolenou?“ Jednoduše řečeno – situace si to žádala. Jsme ve střední Asii, kde některé věci fungují jinak a to je ta krása na cestování. Setkáte se, řešíte situace, na které bychom tady v ČR těžko narazili. Tak jaký teda byl důvod toho brzkého vstávání? Naším směrem je jenom jedna cesta a zrovna se jeden úsek a tunel buduje/opravuje, takže cesta je průjezdná pouze brzy ráno, a pak večer. Takže řidič zavelel, že musíme vyrazit v půl páté ráno.
Vstávám v 4:17, protože jsem byl již sbalen, resp. jsem se minulou noc vůbec nevybaloval. 😉 Ráno jsem kartáčkem proletěl sadu řezáků, špičáků a stoliček a byl jsem připraven na odjezd. Jsem překvapen, že víc než malé množství spánku se na mě zatím neprojevuje. Ale to přijde, o tom žádná. V půl páté již všichni vzorně stojíme na ulici, ale auto a řidič nikde. Jirka to zkušeně pošéfuje a kolem páté ráno vyrážíme dál směr Pamír. Během chvilky přijíždíme k tunelu, který je zavřený, ale hned tam jeden boreček otvírá železné vrata a my se zanoříme do nitra tunelu. Za chvilku vyskočíme na druhé straně a pokračujeme dále. Cesta je místy solidní masakr, kdy to s námi hází o 106. Muslim to fakt rube, a když na jednom checkpointu doslova běží s kopiemi pasů a permitů, tak je to jasné – nemáme rezervu. Ranní vstávání se na všech velmi brzy podepíše, níže důkaz místo slibů. 😉
V půl osmé řidič zastavuje na místě, kde to vypadá na tradiční zastávku na této cestě. Když vidíme, že Muslim je již v klidu, tak je jasné, že máme za sebou uzávěru a již můžeme jet „normálně“ a i pauza bude trvat normální čas. Pauza se tedy využívá na snídani, kterou jsme dostali zabalenou do dvou igelitek – ultra light jak víno. Snídaně králů zahrnovala vajíčko natvrdo, párek, chleba, sušenky, bonbóny a Muslim nám zařídil čas. Co víc si přát. Během snídaně se Jirka naprudko zeptá Blanky, zda jí smrdí nohy a kristusky. Již včera jsme si všimli, že Jirka je velice otevřený a položí jakoukoliv otázku. Např. jedna z prvních otázek na každého byla, zda je ve vztahu. Na první dobrou si člověk řekne, že to je celkem osobní otázka, ale když se nad tím zamyslím, tak je to v podstatě otázka jako každá jiná. Není třeba kolem toho dělat drama. 😉 Děláme si s Jirky srandu, že nedával na tom školení průvodců pozor, že takové otázky ala jsi ve vztahu, smrdí ti nohy, atd. se nedávají. Jirka nám pak vysvětluje, že rád sleduje, jak člověk reaguje na tento typ otázek.
Po snídani pokračujeme dál na Pamir highway, ale kvalita cesty je opravdu masakr. Naše těla v bílém šípu (minibus) cestují zprava doleva, nahoru dolů, dopředu dozadu a pak vše pro velký úspěch znovu. My si tohle užijeme jenom jednou, tedy dvakrát, ještě pojedeme zpátky, ale tímto pro nás končí. Ale pro místní, kteří tuto cestu musí absolvovat neustále, to je denní chleba. Během dopoledne má Jirka „trochu“ problém s tím, kde je jeho taneční prostor, co se týká sezení v minibusu, a kde je taneční prostor Zuzky, do kterého nemá vstupovat. Co vám budu říkat, teda psát. Jirka podle všeho bude potřebovat kurz: Jak správně sedět v minivanu. 😀
Krajina je pořád luxusní, stále vyprahlá a kopce jsou vyšší a vyšší. Cestu si krátíme různými otázkami ala Kolik kdo váží. Když řešíme moji váhu, tak Karel suše pronese: „Honzova váha je stejná informace jako že nejdelší řeka v ČR je Vltava.“ Rebel. 😀 V rámci mojí váhy a drobné postavy si dělám srandu a říkám Blance, že jsem si musel koupit dětské hodinky Garmin, protože klasické byly moc velké na moje zápěstí. Jsem tak přesvědčivý, že mi to uvěřila. 😀 Když jsme se všichni bavili o tom, jaké typy se nám líbí, tak jsem prohlásil, že preferuji přirozenost, a že např. šedé vlasy u dam vypadají luxusně. Nebo, že nemám problém s tím, když nemá holčina perfektně rovné zuby, spíš ji to odlišuje od jiných. A co si z toho vzala Blanka? Že já bych si z deseti dam vybral jenom tu, která bude mít šedé vlasy, křivé zuby a bude kulhat. 😀 😀 😀 Tady jsem si uvědomil, že na treku bude fakt sranda. 😉 Samozřejmě máme pauzy a v rámci jedné zastavíme v mini vesničce u „autoservisu“, kde Muslim kontroluje tlak v pneumatikách. Je třeba být stále ve formě, protože nás stále čeká solidní porce km v nehostinném prostředí. 😉
Když přijíždíme do města Khorog, tak Blanka zjistí, že v minibuse ztratila jednu náušnici, kterou si přivezla z Arménie. Ano, tak to s námi místy házelo. Když zastavujeme na obědovou pauzu, tak se díváme, zda ji nenajdeme. Nakonec se podaří najít jenom protikus. Zkusíme to ještě večer, jak dojedeme, ale nevypadá to, že budeme úspěšní. Na oběd jdeme skrz park, kde jsou sochy místních horských zvířat – hlavně tam je ovce Marco Polo, kterou bychom chtěli taky zahlídnout. Někteří najdou odvahu a dávají místní speciality, já zůstávám u dietní rýže se zeleninou. A jak vidíte, tak jako drink vládla Cola. Pitný režim bylo třeba držet, přesněji řečeno neustále zvyšovat kvůli aklimatizaci. Taky to byla Jirkova nejčastější otázka: „Napili jste se?“ Díky tomu, že jsem v Khorogu byli kolem poledne, tak jsme se rozhodli, že to dneska dotáhneme až do vesničky Bulunkul, která se nachází v nadmořské výšce kolem 3 750 m.n.m.
Po vydatném obědě jsme ještě rychle nakoupili nějaké pití a snacky na zbytek cesty a vyrazili směr Bulunkul. To jsme se již odpoutali od hranice s Afganistánem a zapluli jsme do nitra Tádžikistánu vstříc Pamírské pohoří. Tomu samozřejmě odpovídala kvalita cesty, takže odpoledne jsme se všichni cítili jako velmi dobře naklepané řízky. 😀 Pitný režim odpoledne bereme velice zodpovědně, což má za následek následující rovnici: více vypité vody a jiných tekutin = vyšší frekvence na čůrací pauzy. Toto jsme všichni vítali, protože jsme se mohli častěji protáhnout. Taky bylo na co koukat, co se týká okolí. A v neposlední řadě jsem si tu krásu mohl v klidu vyfotit a ne to fotit za oknem v jedoucím minibuse, kdy mi ruka s foťákem poskakuje 20 cm na všechny strany. 😉
S přibývajícím časem je nám opět jasné, že dneska to bude opět dojezd za tmy, ale budeme tam. Když nám chybí cca 45 km do cíle, tak se ocitneme na náhorní plošině, která nám naskytne nevšední výhled. A tu Jirka hledá svůj mini batoh, který není k nalezení. Otvíráme kufr a batoh se najde. Tady si někdo docela oddech, že? 😉 Otevřený kufr nám prozradí, jak moc je Pamír highway prašná. Fotka řekne více. 😉
Valíme dál a Muslim zkušeně ukrajuje další kilometry na náhorní plošině. Ten chlap je démon v dobrém slova smyslu – je za volantem od 5 od rána a pořád je ok. Teda, působí ok. 😉 V jednu chvíli se před námi vynoří na trati dvojice kamiónů. Muslim si s nimi dá soukromou rallye Tádžikistán a zkušeně je jednoho za druhým předjíždí coby profi závodník. Před osmou večerní sjíždíme z „hlavní“ tepny a již to je nějakých 12 km do cíle. Všichni se tak tak držíme a to sedíme. Ano, tak moc jsme byli unaveni, ale cíl byl na dohled. Kuba sleduje progres na mapy.cz a zahlašuje 4,9 km do cíle. Už to je kousek. Pak zahlásí 1,1 km!!! To už dáme. Okolí je již ponořeno ve tmě, kterou propichují pouze kužely našeho bílého šípu. Ve 20:25 protneme „ceduli“ s názvem Bulunkul. Páni, tak tohle byla teda jízda. Vytahujeme batohy a ještě jednou se snažíme najít ztracenou náušnici. Bohužel nic, arménský klenot zůstane natrvalo v Tádžikistánu.
Protože jsme zde o den dřív, tak jsme ubytování jinde než byl plán, ale ubytko je naprosto luxusní. Bereme si batohy a jdeme dovnitř. Aktivně se ujmu toho, že vysvětlím, kde je co a vypadne ze mě tohle: „Venku vpravo je umývárna, sprchárna. A zadní pokoj je holkovský.“ Blanka a spol se na mě dívají, co to ze mě jako vypadlo a já říkám: „Já neumím mluvit!!!“ Nakonec se všichni shodneme, že za to může výškovka. 😀
Za chvilku se podává večeře a bude to tradičním způsobem – stolování „na zemi“. „Paní domácí“ přinese krásně vyšívaný ubrus, který rozprostře na vyvýšenou podestu mezi koberce a mini polštáře. Poté přináší jednu dobrotu za druhou, až je plný celý „stůl“. Sedíme na polštářích či kobercích na turka nebo bokem a kolem sebe máme veškeré jídlo. Luxusní zakončení náročného dne.
Po večeři jsem měl v plánu sprchu, ale s přibývajícími minutami bylo jasné, že to dneska neklapne. Ups. Již dneska večer bylo vidět, že nadmořská výška 3 750 m začíná vytahovat drápy a bude nám v patách. I tentokrát jsme rozjeli debatu na spoustu témat, např. i o tom, kdo má být na mateřské, ale únava rozhodla, že jsme to nešroubovali do extrémních nočních hodin. Přece jenom zítra je výkop treku. 😉