16.7.2025
Včera večer, jak jsem psal, jsem měl „velkou“ a mylnou přednášku o tom, že si dneska nebudu brát paraleny, ale ranní bolest hlavy rozhodla za mě. Kopnu do sebe další 2 bílé válečky a doufám v lepší dopoledne. 😉 Ráno celkem fouká, takže jsem navlečený i v nepromokavé bundě a není mi zrovna teplo. Jakmile jsme všichni sbaleni, tak se připravujeme na start. Ale to by nebyl Jirka, kdyby nevymyslel něco na začátek dne. Prý, dáme si rozcvičku. Máme vytvořit dvojičky a to tak, že se máme spojit s někým, kdo je na tom aktuálně podobně. Jdu do dvojice s Tiepem, protože nás oba bolí hlava. Postavíme se proti sobě a první kolo je, že se počítá na přeskáčku do 3 pořád dokola než se řekne stop. Když se někdo splete, tak jde krok dozadu. V dalším kole se místo čísla jedna něco udělá – takže vymyslíme otočení o 360. A opět jedeme 1, 2, 3, ale místo té jedničky je ta otočka. V dalších kolech nahrazujeme číslo dvě a tři nějakým úkonem a celkem vám to zavaří mozek, abyste to nespletli. 😉 Člověk by řekl, že to je „blbost“, ale pěkně nás to zahřálo a nakoplo na další den v Pamíru. 😉
Poté pokračujeme podél jezera, které bychom dneska měli „doklepnout“. Většinou je cesta jasná a není kam uhnout, ale místy se zcela ztratí, protože vletíme na velké plotny, které jsou v solidním náklonu a je o zábavu postaráno. Někteří to berou vrchem, jiný spodem přímo u jezera. Hlavní je bezpečnost, to je oč tu běží. Zanedlouho se dostaneme na velkou písečnou pláž, kde jsme měli původně včera dojít, ale narozeninová party byla důležitější. 😉 Pláži dominuje luxusní lebka nějakého paroháče, takže ji všichni obdivujeme a fotíme. Mezitím Kuba již prozkoumává nedaleký brod, takže se poté pomalu přesouváme jeho směrem. A tu Jirka řekne něco ve smyslu: „Počkáme, tohle vypadá dobře.“ A pak mi to dojde. Během naší výpravy bude mít ještě jedna členka narozeniny – Kristy. A Kristy velmi obdivuje lebky, kosti, atd., jak si velmi dobře všimla Blanka, takže navrhla, co jí tak dát nějakou část lebky na provázku. Jakmile se tedy Kristy vzdálila, tak Jirka přesně mířenými kopy odlomil 2 kousky vrchní čelisti a někdy po večerech se to doladí, co se týká vyvrtání otvoru, provázku, atd.
Následoval brod, který byl místy po kolena, ale již jsme zkušení borci, kteří si tento brod namazali na chleba. Za brodem dáváme pauzu, protože okolí je špičkové. Kolem nás zelené keře menšího vzrůstu, za nimi všemi modrými barvami hrající jezero a v pozadí mohutné hory, kdy některé špičky jsou pokryty sněhem a ledem. Luxus. Tuto nádhernou kompozici tedy využíváme k focení celé naší skupinky. Na první fotce měl každý udělat, co chce. Lukáš nastavuje samospoušť a tu Jirka někam běží. Všichni se na něho díváme. co se děje. Jirka najde velký kámen a jde s ním k nám. Uvažuji, zda to jako bude nějaký středobod fotky či co. Ale ne. Jirka kámen jenom zvedne nad hlavu a fotíme se. Rebel. 😀 Druhou fotku využiji k otázce na vás čtenáře – podle jakého klíče jsme se seřadili? Odpověď bude na konci článku. A nesjíždějte hned dolů, potrapte mozkovku. 😉
Po „náročném“ photoshootingu pokračujeme kolem jezera a pomalu, ale jistě se přibližujeme k těm majestátním kopcům za jezerem. A taky se pomalu loučíme s jezerem Yashikul, které nám bylo více než dobrým společníkem poslední 3 dny. Pauzu máme stylově na konci jezera na mini pláži. Docházím jeden z posledních a uvelebím v sypkém písku. V tuto dobu Slunce vyhrává souboj s mraky, takže to je luxus pauza. Během pauzy se nečekaně rozmluví Karel, háže jednu hlášku za druhou a nenechá nás vydechnout. Místy nás drtí tak, že Jirkovi málem zaskočí. Jeho příběhy o vaření/nevaření či výchově jeho dětí v této době jsou legendární a na pevno se nám zacementovali v šedé kůže mozkové. 😉 Na pláži bychom seděli co to dá, ale před námi již vykukoval velmi ostrý výstup do prvního pořádného sedla, který byl v plánu zdolat. Jako první vystartuje Blanka a Zuzka a nebojácně jdou směr hore. Chystám se odejít a tu Jirka vezme trekovou hůl a ukazuje hod oštěpem do jezera. Z hecu mu řeknu, že mu dám 10 Kč, když to tam hodí. A co na to Jirka? Asi je vám už jasné, co následovalo. Shodí oblečení, nakreslí čáru a vyzve mě na oštěpařský souboj. Začíná Jirka a treková hole mu celkem daleko odletí do jezera. Já zkouším techniku, kterou jsem v mládí odkoukal u televize od Jendy Železného, ale i tak mi to neletí tak daleko jako Jirkovi. Pak Jirka šup do jezera pro tyčky. V druhém kole si to zkusí Kuba a Tiep, a poté Jirka opět šup do jezera pro tyčky. Tak luxusního vedoucího zájezdu máme!!! Je pro každou srandu. 😉
Po oštěpařském klání startujeme motory a vydáváme se nekompromisním tempem do sedla. Blanka se Zuzkou jsou již v polovině kopce a nevypadá to, že by zpomalovaly. Nástup do kopce byl opravdu razantní a tělo okamžitě pocítilo, že se pohybuje v nadmořské výšce cca 3 800 m.n.m. 😉 Nastavuji strojové tempo ala nádech, krok, výdech, krok a ukusuji výškové metry. V polovině kopce se dívám, kudy to holky rvou a vypadá to na nějakou zkratku. Holky pak na nás volají, že to je celkem ostré a sype se to, takže když tak máme jít po ofiko cestě, která je po naší pravé straně. Co se týká nás chlapů, tak neuvažujeme o variantě ofiko cesta, když zkratkou jdou 2 dámy. Mužské ego je silné. 😀 A tak to všichni chlapi rubeme v ostrém svahu napřímo do sedla. S každým výškovým metrem máme krásnější výhled na celé jezero a je opravdu na co koukat. Nádherně tyrkysová barva jezera, která je doplněna vpravo tmavým kamením a vlevo světle hnědými a žlutými horami je luxusní odměnou za náročný výstup. Blanka je v sedle první a já posledních pár desítek výškových metrů uvažuji, co měla k obědu, protože to budu chtít taky a hned 2x. 😀 A nebo ji nabila na 28, do které zrovna vstoupila? Výhled ze sedla je boží , všichni se kocháme a užíváme si naše první pořádné sedlo. Samozřejmě bylo třeba tu krásu řádně zdokumentovat, takže mobily, foťáky jely na 120%.
Za sedlem se nám naskytl pohled na další kopce, hory a trasa vedla ve formě traverzu a tvaru podkovy do dalšího mini sedla. Tam dáváme mini pauzu, protože opět je na co koukat. Budeme pokračovat rozevřeným údolím, kde se uprostřed klikatí náš trail, vlevo od něho vykukuje menší horské jezero, celé údolí je sevřené horskými štíty a v pozadí máme horské titány s bílou špičkou. Další výhled, který se dá hned rámovat a pověsit na stěnu. Již nám docházejí přídavná jména ohledně popsání toho, co se nám vypaluje na oční bulvy. A tak se domluvíme, že úplně top výhled bude popsán slovem FENOMENÁLNÍ. 😉
Sestupujeme po trailu dolů do údolí a Karel, který se rád kochá a fotí, tz. je spíše vzadu, se nyní ujímá vedení a rube to, co to dá. Během sestupu v otevřeném údolí volá příroda, takže je třeba odběhnout z trailu. Ale kam v tomhle velmi otevřeném prostoru, kde není keř, že? Rubu to do ostrého svahu tak dlouho, až mozek vyhodnotí, že na tuto vzdálenost lidské oko mou bílou zadnici uvidí coby bílou tečku. 😉 Pak na pohodu docházím část skupiny a nakonec dojdeme i čelo pelotonu – čekali na nás na jakési náhorní plošině, ze které byl neskutečný výhled. Opět otevřené údolí, kde se na jeho dně klikatil modrý had, který putoval z jednoho údolí do druhého. Naprostá paráda a tak říkám Jirkovi: „Jirko, už musíme končit, já už tolik krásy dneska nepoberu.“ A Jirka na to: „Tak se tak často nedívej na Blanku.“ 😀 Naprosto, ale naprosto luxusní a smart reakce a nádherná hra s českým jazykem. Tohle mě úplně odzbrojilo.
Pokračujeme v sestupu a prudce odbočujeme doprava do druhého údolí, kterým poté budeme stoupat podél řeky. Začíná se dostavovat únava, takže si dáváme další pauzu před samotným nástupem. V plánu je se ještě přehoupnout přes jednu náhorní plošinu a zakempíme to na krásném zeleném „tábořišti“. Při pozvolném výstupu zjišťujeme, že Áďa bojuje s výškou a je solidně unavená. Prvotní plán je, že si rozebereme nějaké věci z jejího batohu a budeme pokračovat dále. Když ji pomáhám s batohem, tak zjišťuji, že není až tak těžký, a že bude asi jednoduší, když ho vždy na chvilku někdo vezme. Protože vidím, že za cca 200 metrů je nástup do kopce, tak navrhnu, že začnu já. Nakonec se vyhecuji a dotáhnu batoh až k úpatí kopce. Pak nastupuje na scénu šéf. Nahodí si batoh a rve to nekompromisně nahoru. Následuje Kuba a pokračujeme dál. V tom kopci to je opravdu brutální, ale pánové jedou jak dobře seřízené švýcary. Nebo aspoň tak vypadali. 😀 Pak to zpátky bere Jirka a dotáhne to na vrchol. Tam to z hecu beru zase já. Kde jsem vzal sílu? Když vidíte obdivné pohledy dam a Blanka řekne: „Dobrý.“, tak mi to nalije do žil novu energii a nekompromisně ukrajuji další a další metry. Do toho se slovně hecuji ala: „Honzo, pojď. Blanka se dívá. To dáš!“ Místy to doslova hulákám. 😀 Co si budeme povídat, pro pány je nejlepší motivace ženský obdiv. 😉 A tak nakonec převezme batoh Jirka, protože si chce taky užít svých 5 minut slávy. A tak jde a jde a jde a já se ho pak ptám, proč to pořád nese a jestli nechce vystřídat. A on: „Ještě mě pořádně neviděla a neokomentovala Blanka.“ 😀 Áďa nám pak všem moc děkuje za pomoc. Věřím, spíš vím, že jsme všichni rádi pomohli. Jsme přece jeden tým. 😉
Místo na tábořiště je jak z katalogu – krásně travnatá a rovná planina, hned vedle potok a luxus výhledy v obou směrech. Dneska si na večeři dávám boloně s penny a opět delikatesní záležitost. Večer nám zpestří Karel svým vařením bramborové kaše. Jeho suché hlášky ala: „Tohle není krémové, že?“ opět zůstanou natrvalo v paměti. Po večeři se mi daří rozdat poslední kusy sušeného masa a ořechy a Haribo duhová koule taky pomalu ubývá. 😉 Večer celkem brzy rozpouštíme, protože únava je solidní.
Málem bych zapomněl – to seřazení na fotce byl pokus o sestavení duhy. 😉
dnes: 16,37 km, celkem: 48,95 km
převýšení: 536 m, celkem 1 219 m
min nad. výška: 3 659 m.n.m.
max. nad. výška: 3 940 m.n.m
spíme v nad. výšce: 3 758 m.n.m
