24.3.2016
Brzy ráno – kolem 6 – se sbalím a vyrážím na náměstí, kde mě má vyzvednout autobus směr Machu Picchu. Již kolem 7 ráno to na náměstí žije, takže na mě troubí taxíky, spousta lidí něco nabízí, a tak se snažím být co nejmíň nápadný. 🙂 Po 7 dorazí minibus a já spolu s dalšími nasedám. K Machu Picchu, či spíše do nejbližší mini vesničky Aguas Calientes se dá dostat několika způsoby. Když máte peníze, tak nej varianta je vzít z Cusko vlak přímo do Aguas, ale je to mazec drahé – cca 140 USD zpáteční lístek. Já se rozhodl pro nejlevnější variantu. Již v Cusco nabízeli některé agentury minibusy přímo až k zastávce Hydroelectra, což je pouhých cca 8 km od Aguas, takže jsem šel do toho. Stálo mě to pouhých 65 soles, což je cca 455 Kč. Oproti vlaku za 3 500 Kč to je slušný rozdíl, hej? 🙂 Cesta vedla přes horský pass ve výšce 4 300 m, takže jsme se nejprve škrábali nahoru, a pak to zase valili dolů. Náš řidič byl velice zkušený, takže předjížděl kde koho a valil to. Přijeli jsme do mini vesničky Santa Maria a asfaltová cesta se změnila v polní a začala show!!! Cesta ze Santa Maria do Santa Tereza vede na hraně útesu skály, někdy je cesta doslova vytesána ve skále!!! Nebál bych se ji nazvat Cesta smrti v Peru. Já sedím na „špatné“ straně v minibuse, takže vidím, jak blízko hraně útesu někdy jedeme a musím přiznat, že zadnice mi cvakala. 🙂 Náš minibus působil jako krabička od sirek ve srovnání s hloubkou údolí. Ale náš řidič působil, jako by se nic nedělo a pořád to valil a sem tam někoho dokonce i tady předjel. Jakmile jsme dojeli do Santa Teresa, tak jsem pochopil, proč se ty vesničky takhle jmenují – na tom úseku mezi nimi je potřeba všech svatých. 🙂
V Santa Teresa jsme měli pauzu na jídlo a já se dal do řeči s jedním Amíkem a pak s klukem z Číny. Ze Santa Teresa nás čekal poslední úsek k Hydroelectra, který byl na pohodu, až na jednu dopravní zácpu s velkým Z. To když se v obou směrech setká cca 7-8 minibusů a osobáků v místě, kde projede 1,5 auta, tak je o zábavu postaráno. Takže jsme sledovali, jak se tam místní řidiči domlouvali, křičeli po sobě a přetlačovali se. 🙂 Nakonec to ale klaplo a my pokračovali dál. Celá cesta trvá cca 6 hodin, takže celkem rozdíl oproti vlaku, který trvá, co jsem slyšel, cca 3,5 h až do Aguas. U Hydry bylo opravdu rušno – zrovna dorazila spousta lidí a další se chystali na odjezd do Cusca. Nelenili jsme a vyrazili směr Aguas.
A tady se stalo to, co mám na cestování tak rád – osud vám do cesty přihraje parádního člověka. Vyrazili jsme a já se opět dal do řeči klukem z Číny – Pablo. A to tak kecáme, kecáme a nakonec celou cestu do Aguas (víc jak 2 hodiny pěšky) strávíme spolu. Cesta vede vedle kolejí vlaku, co jezdí přímo do Aguas Calientes, takže není kde zabloudit. 🙂 Na začátku Aguas se domluvíme, že vezmeme společný pokoj pro 2 a ukecáme cenu. Pablo umí dostatečně španělsky, a tak zajistí hotel za luxus cenu 20 soles na noc na osobu. Pak vyrazíme na obchůzku městečka a na večeři. Městečko je zaryto v údolí u řeky, kde se tyčí mohutné masívy zelených hor. A tam někde nahoře se ukrývá slavné Machu Picchu.
Najdeme lokální reštiku, kde si dáme menu za 8!!! solů. Mazec cena. Pak již fičíme na hotel, bo já zítra vstávám velice brzy.
25.3.2016
Vstávám již v 4:30 ráno, protože mám lístek i na výstup hory Machu Picchu a jsem v 1. skupině, která tam má být mezi 7-8 ráno. Pablo má normální lístek, takže bude vstávat až kolem 7. Kolem 5 ráno vyrážím s čelovkou směr vstupní brána Machu. Tady je další byznys – nahoru vás může vyvést autobus – zpáteční lístek 24 USD. Takhle se vydělávají peníze. 😉 Já ale nemám problém si to vyšlápnout nahoru po svých, a tak vyrážím směr hore. Ještě dole nám kontrolují lístky a pas, ať nahoře není problém. Pomalu se prokousávám tím hadem lidí, kde spousta bojuje jak s nad. výškou, tak i se samotným stoupáním, které je v podstatě nekončící schodiště. 🙂 Místo 1,5 hodiny mi to k bráně Machu trvá jen hodinku, a tak tam jsem kolem 6 ráno. Počasí je ale na pytel. Je zataženo, lehce mrholí a místo Machu mě uvítá bílá stěna.
V 7 se otvírá vstup na horu Machu, takže pro velký úspěch vyrážím opět nahoru. 🙂 Výšlap je solidní, opět spousta schodů, ale více mě trápí viditelnost, která je pořád na nule. Po hodině se dostanu na vrchol a nic. Strávím tam hodinku, a pak to balím, protože počasí se tady na vrcholu (kolem 3 000) jen tak nezmění.
Cestou dolů dokonce začne pršet. Dorazím zpět k ruinám a pořád nic. Zajdu si tedy ke Sluneční bráně a říkám si, co z toho dneska bude.
Už se připravuji na to, že jediné fotky z Machu budou ty, kde jsem já a bílá stěna za mnou. 🙂 Cestou zpět se ale začne počasí protrhávat a já zahlídnu ruiny. PARÁDA!!!
Je cca 10:30 a vypadá to, že možná z toho něco bude. Kolem 11 dopoledne jsou již ruiny vidět celé, ale obě hory v pozadí jsou stále v mračnech. Usedám na místě, odkud se fotí slavné pohlednicové fotky a čekám. Nespěchám, na Machu mám celý den. Díky zoomu fotím detaily ruin. Počasí se postupně umoudřuje a nakonec kolem 1 odpoledne jsou i obě hory v pozadí bez mraků. Super.
Odpoledne začnu na pohodu procházet ruiny – takže pojďme si je virtuálně projít, ať z toho taky něco máte. 🙂 Malá poznámka – byl jsem rád, že jsem tam šel sám bez průvodce, protože jsem měl pocit, že se tam všichni honí a nenasávají místy až mystickou atmosféru ruin.
Celý areál ruin je obrovský a k některým ruinám vede i kratší procházka – jako Incký most, kde jsem z výšky zahlédl Hydroelectra zastávku s celým údolím.
Díky krásnému počasí jsem se vydal znovu ke Sluneční bráně a konečně jsem měl možnost zahlédnout celé Machu Picchu s údolím.
Celý areál ruin je obrovský a neustále jsem fascinován jednotlivými stavbami, chrámy, kamennými detaily, atd. Machu je opravdu klenotem mezi Inckými ruinami. Nakonec kolem 4 odpoledne se vracím na místo, kde lze fotit Machu, jak na pohlednici a užívám si výhled – v areálu je již daleko míň lidí.
A tu za mnou přijde jeden ze strážců a říká mi, že není povoleno během focení skákat (určitě to znáte, jak lidi při focení vyskočí do luftu). Já na něho koukám jak tele na vrata. Jak bych mohl skákat a fotit sám sebe ve stejný čas? 🙂 Kolem půl páté se rozloučím s Machu a valím to dolů.
Na hotelu se setkám s Pablem a jdeme na pokoj. Pablo místo 3. patra jde do 2. a já jsem zmatený. Dovídám se, že ráno pršelo, a tak Pablo zůstal na pokoji déle. A tu mu boreček řekne, že se má vystěhovat. Pablo mu vysvětluje, že máme zaplacené 2 noci, ale i tak se musíme přesunout do jiného pokoje. No ještě, že tam Pablo byl, protože jinak by jsme asi našli věci na recepci. Ale já byl tak unešený z Machu, že jsem to moc neřešil. Večer jsme opět zašli do naší reštiky, dali si menu, a pak fičeli spát, protože pro mě to byl opravdu dlouhý, ale parádní den.
26.3.2016
Ráno se musíme vystěhovat již před 9, a tak sedíme v lobby a čekáme, až přestane pršet. A tu nám boreček řekne, že ani tady nemůžeme být. Prostě mazec hotel. V půl desáté to teda zabalíme a jdeme do centra na jídlo. Nikde není nic pořádně otevřené kromě naší reštiky, a tak i potřetí zavítáme tam. Tady jsme již jako doma. 🙂 Po jídle sedneme na náměstí a kecáme, hlavně o cestování, protože Pablo je sice vystudovaný právník, ale poslední 3 roky cestuje. Pak nás čeká opět cesta kolem kolejí k Hydra zastávce. Dorazíme tam na pohodu a čekáme na minibus.
Ten dorazí o cca půl hodinky později, ale výstup a nástup proběhne velice rychle, a tak po 3 odpoledne fičíme směr Cusco. Cesta opět trvá cca 6 hodin, takže do Cusca dorazíme po 9 večer a jsme slušně unaveni. S Pablem máme společnou cestu, můj hostel je po cestě k jeho, kde má uložený batoh. To byl další poznatek z Machu – teď již spousta lidí bere jen to nejpotřebnější na 2-3 dny a zbytek věcí nechává v Cuzcu. A já bral všechno. Takže příště budu chytřejší. 🙂 Nakonec se Pablo ubytuje v mém hostelu, a tak spolu strávíme i tento večer.