28.10.2015
Protože jsem toho moc nenaspal, tak jsem ráno slušně rozsekaný. 🙂 Kolem 7 beru vlak do centra, a pak metro. A již v metru jsem svědkem toho, že Čína má víc jak miliardu lidí. Neskutečné, ale neskutečné množství lidí. Otevřou se dveře metra, hromada lidí se tlačí ven a ještě větší hromada lidí se tlačí dovnitř. 🙂 Metro je nacpané k prasknutí, ale i tak to zkouším se tam ještě natlačit. Marná sláva – bylo to jako bych nabíhal na stěnu. 🙂 Při pokusu č.3 jsem to vzdal. 🙂 Další metro dorazilo za cca 2 minutky, takže to bylo na pohodu. Tentokrát jsem byl první, takže jsem se probojoval do play-off=dostal jsem se dovnitř. Ale vyhrát Stanley cup=vystoupit na požadované zastávce, byla další výzva. Přece jenom, když je metro opět pro velký úspěch narvané, vy máte na sobě 2 bágly, tak máte o zábavu postaráno. Ale i to se povedlo, takže jsem vystoupil a vyrazil hledat hostel. Ze startu vše probíhalo ok – zorientoval jsem se, vyrazil, našel správnou odbočku a po cca 200 metrech měl být hostel. Jednalo se o velmi rušnou ulici plnou obchodů, restaurací, hostelů, atd., takže všude hromady čínských nápisů, že jsem se v tom ztrácel. Projdu to jednou a nic. Jdu zpátky, opět nic, pak zase tam a nic. Vracím se úplně na začátek odbočky, zda je to opravdu ta správná ulice. Ano, je to tak. Takže jdu opět tam, ale tentokrát velice pomalu a nakonec ho najdu. Už asi musím domů, protože abych prošel kolem hostelu 4x a neviděl ho, je celkem mazec. 🙂
Zaplatím ubytko na 2 noci, domluvím se na zítřejší tour – zatím nenapíšu, co to bude, ale tipujte, a vyrazím do ulic. Mám v plánu skouknout zejména 2 slavné místa v centru Pekingu – náměstí Nebeského klidu a Zakázané město. Ale co mě čekalo během dne, tak to překonalo veškeré moje zážitky týkající se návštěvy nějakého místa. Celé náměstí je v podstatě uzavřené a dostat se tam lze jen přes kontrolu. Je středa, tak si naivně myslím, že to nebude až tak hrozné. Opak – byl to masakr masakriální. 🙂 Nemám rád hromady lidí, ale tady slovo hromady je slabý čajíček. Neskutečný had lidí čekal na kontrolu, a tak jsem ve frontě strávil neskutečnou 1:50!!! A kontrola byla, že bágl projel skrz skener a místní ukazovali občanky.
Takže po skoro 2 hodinách jsem se dostal na náměstí, kde jsem si to celé prošel a pofotil. 
Pak jsem chtěl vyrazit do Zakázaného města, které je přes ulici. Jenže když na mapě to je přes ulici, tak to v Pekingu neznamená, že to bude tak snadné. Nejprve jsem musel opustit prostor náměstí, pak najít jinou cestu k Zakázanému městu a opět pro velký úspěch kontrola. Hurá!!! 🙂 Tentokrát to byla pouze hodinka. Zakázané město je největší chrámový komplex na světě vybudovaný v nitru Vnitřního města během vlády dynastie Ming. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelného císaře. Obyčejní smrtelníci měli sem vstup pod hrozbou smrti zakázán. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching. A je to fakt mazec – je to obrovské – pořád to jde dál a dál a další nádvoří, další brána, další chrám. Takže jsem se cca 1,5 hodinky prokousával na druhou stranu a potvrdil si to, co jsem četl. 80-90% turistů v Číně jsou samotní Číňané. Díky velkému prostoru se ty neskutečné masy lidí roztáhli, takže už to nebylo tak hrozné.
Po ukončení procházky městem jsem si ještě zašel na mini kopec za komplexem, takže jsem skouknul celý komplex ze shora, viz foto.
Po vyhlídce na chrámový komplex jsem se metrem dotlačil na hostel. K večeru jsem vyrazil do ulic a chtěl jsem okusit místní specialitu – pekingskou kachnu. Bohužel na tu nej lahůdku – celá opečená kachna, kdy vám ji kuchař krásně nakrájí – je třeba více lidí, takže jsem zkusil něco jiného. A to vám to tak jím a najdu něco, co neumím pokousat, tak to dám bokem. Když najdu další takový kousek, tak si to pořádně prohlídnu a ono to byl malý kachní zobák. A já to měl v puse!!! Ups. 🙂 Takže pak velice pečlivě zkoumám každý kousek „masa“, ať nemám další překvápko. 🙂 Večer dopisuji blog a brzy fičím do postele, protože jsem ještě nedospaný z minula a zítra se mi budík ozve již v 5:30!!!
29.10.2015
Tak kam to teda dneska pojedu? Máte nějaké tipy? Ok, tak já to teda vybalím. Co jiného než Velká čínská zeď. 🙂 Na hostelu jsem si zaplatil 1-denní tour k místu zvaném Jinshanling-Simatai west. Vstával jsem v 5:30, protože mě v 6 ráno vyzvedával minibus přímo z hostelu. Posbírali jsme pár dalších lidí, pak přestoupili do velkého busu a vyrazili. Místo, kam jsme jeli je vzdáleno cca 120 km od Pekingu, takže cesta trvala cca 2 hodinky. V ceně tour byla i snídaně – snack a pití. Po snídani jsme skoro všichni dospávali, ať jsme připraveni na procházku po zdech. 🙂 Autobus nás vyhodil na jednom ze dvou přístupových bodů a měli jsme 3 hodinky na to, abychom se dostali na druhý konec vzdálený cca 6 km. Průvodkyně nám vše zařídila, ukázala mapu, upozornila nás na dotěrné prodavače suvenýrů, kteří jsou schopni s vámi jít i kus cesty na zdi a mohli jsme vyrazit. Tak jáká teda je? 🙂 Parádní, obrovská a nekončící. Když jsem vylezl na jeden z vyšších bodů a zadíval se do dálky, tak jsem spatřil nekončící had, jak se line po vrcholcích. Je až neskutečné, v jakém terénu je zeď postavena. Procházel jsem tedy jednotlivé strážní věže, fotil o 106 a užíval si krásný slunečný den – omluva za tu hromadu fotek níže. 🙂
Protože jsem měl ještě čas, tak jsem se na druhém konci vydal ještě dál po zdi, která již není zrekonstruována. A díky rozpadající a zarůstající se zdi zde vládl silnější nádech historie oproti pasážím, které jsou opravené.
Po luxusní procházce jsme se zastavili v jedné restauraci na oběd. Na tour nás bylo dohromady 16, takže nás rozdělili po 8 ke dvěma stolům. Díky tomu jsme se během jídla, které bylo vynikající, dali do řeči a tu mi holčina z USA po tom, co zjistí, že jsem z ČR, řekne, že studovala v Brně! Svět je opravdu malý. 🙂 Na hostel dorazím k večeru a na pohodu doklepu poslední den.
30.10.2015
Odlet do Berlína mám v 13:40, takže na pohodu vstanu, posnídám a vyrazím na letiště. Tam mě čeká neskutečná bezpečnostní prohlídka. Ani v USA jsem nezažil, co tady. Z příručního báglu muselo skoro všechno ven a při průchodu rámu jsem samozřejmě zasvítil. Takže byla osobní prohlídka a ta trvala věčnost. V zadní kapse jsem měl pár papírů – mapy, letáky, atd. a borka to vytáhla a prověřovala to! Odlet klapnul na pohodu, takže jsem se uvelebil, zapnul telku a sledoval filmy, ať mi ten let uteče. V Berlíně jsem byl něco kolem 4 odpoledne a let do Prahy byl až v 21:40. Letiště v Berlíně je celkem nešikovně postavené, takže jsem musel ven = opět mě čekala bezpečnostní prohlídka. Během čekání na let jsem se dozvěděl, že v Praze na letišti mě přivítá ségra. Samotné letadlo do Prahy bylo takové starší letadýlko s vrtulemi, takže o zážitek bylo postaráno. 🙂
Naštěstí jsem byl tak unavený, že jsem hned zalomil a probral se až v Praze. Jdu si vyzvednout bágl, ale kde nic, tu nic. Řeším to s borkou a zjistí se, že batoh se rozhodl ještě něco málo pocestovat – vyrazil si do Švédska. 🙂 Takže se domluvíme, že mi batoh letecky pošlou do Ostravy, a pak mi ho dovezou přímo domů. Ok, aspoň pojedu domů polehku. 🙂 Pak již následuje uvítání se ségrou a noc strávíme na letišti, kterou skoro celou prokecáme. Ráno bereme první bus na vlakáč a následuje poslední prostředek veřejné dopravy domů – Pendolino směr Ostrava. Je to tak, moje 5-ti měsíční pouť je u konce. V Ostravě na nás čekali naši a fičeli jsme domů do Bolatic.
