Island samozřejmě patřil na můj bucket list již delší dobu, jen bylo třeba najít vhodný čas na návštěvu tohoto více než zajímavého místa. Loni se v létě ženil brácha, takže to vyšlo letos 2018. Neustále jsem si pohrával s myšlenkou, jak to ale vymyslet – Island je drahá destinace, bez auta to nepůjde, spousta míst k navštívení, chci fičet sólo, atd. Nakonec tomu pomohla náhoda. Na netu jsem narazil na článek o klukovi, který šel Island od severu na jih a zastavil se před slavným trekem Laugavegur. A najednou to bylo zcela jasné, jak ten Island pojmu. Tak si najdu svůj „startovní“ bod na severním pobřeží Islandu a povalím to směrem dolů skrz tzv. Highland – vnitrozemí Islandu a budu se tlačit k Landmannalaugar a jako třešničku na dortu si dám slavný trek Laugavegur a zakončím to na jižním pobřeží. Taková teda byla představa. Začal jsem se teda intenzivně připravovat, četl jsem spoustu blogů, skouknul spoustu videí a začal vylepšovat svoji výbavu. Co se týká samotné výbavy, přípravy a vše kolem, tak chystám samostatný článek, protože by se to mohlo někomu hodit, co, jak, kde, atd, takže tady je pouze foto, co si beru – samozřejmě bez jídla, vody a plynové bomby – to budu šéfovat na Islandu.
Ale zpátky k samotné cestě, protože někteří, doufám, chtějí vidět i nějaké ty snímky, hej? 🙂


5.7.2018

Naskočíme teda do léta 2018, přesněji do čtvrtku 5.7.2018. Odpoledne mě naši a ségra (mimochodem to byli jediní, kdo se můj smělý plán dozvěděli 3 dny předtím) zavezli na Ostrava, hl. nádraží, kde samozřejmě bylo tradiční focení před odjezdem. 🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A pak teda mohla začít islandská párty. 🙂 Během cesty vlakem nabíráme 40 minut zpoždění, ale mám tam rezervu, tak jsem v klidu. V Praze nás uvítal déšť – asi příprava na Island. Na letišti jsem kolem půl osmé, let mám v 21:55, takže vše v cajku. Odbavím se, přejdu přes security a u druhé security brány vidím, že boreček nese můj bágl a nechává si ho u sebe u security kontroly. Říkám si: “Asi ten bágl byl velký či co. Tohle je sakra náhoda, že jsem ten bágl viděl. Jít o 5 minut dříve, tak nic nevidím.“ Jdu tedy dál, ale nedá mi to. Vracím se tedy a ptám se, co je s tím báglem. A borec hned volá dalšího a ten mi říká: „Vy tam máte powerbanku, že?“ Já: „Ano.“ A on:“ Ta musí jít s vámi, nesmí být v zavazadlovém prostředí – vlhko a lithium=možnost ohně.“ Koukám na něho, protože jsem to nevěděl a začínám otvírat bágl. A říkám mu: „Ale máte teda sakra štěstí, protože jsem šel zrovna kolem. Nikdo mi nic o tom neřekl.“ A borec: „ Tak to štěstí máte vy, protože by Vám to řekli až u brány při odletu a vy byste fičel zpátky to řešit.“ Masakr. Vytáhnu tedy powerbanku a problém vyřešen. Jdu směrem k Gates a vidím seznam všech letů – můj je do Keflavíku, kde je i info o počasí a teplotě. Nechám vám chvilku, jestli si toho taky všimnete. 😉Ano, říkal jsem si, jestli jedu do té správné destinace – bezpečně nejchladnější místo. :-))) Sekundu polemizuji o tom, kam to jako jedu, ale pak je to jasné – já přece fičím na vysněný ISLAND!!! Nakonec má let 1,5 h zpoždění. Letěl jsem s Czech Airlines. Všimli jste si té návaznosti? Když cestujete Českými dráhami, a pak Českými aerolinkami, tak vás nemusí znepokojovat zpoždění u prvního zástupce. Ono se to vykryje tím dalším. 🙂 Při čekání to jeden pár nevydržel a otevřel mini flašku Jamesona a lup to do sebe, bo se to nedalo. 🙂 Že všichni jedeme na Island bylo více než jasné díky botám – všichni mega trekové boty, žádné žabky či cukle, jak ostatní, co poletovali kolem. 🙂

 

6.7.2018

Na Islandu je posun o 2 hodiny zpátky, takže na letišti jsme o půl druhé ráno. A venku šero-světlo. Jj, v létě tam je i přes noc relativně světlo. Zjišťuji si u informací, odkud odjíždí klasický bus do Reykjavíku. Boreček ale otočí informační mapku o 90 stupňů, takže venku trochu bloudím, ale nakonec to najdu. Jdu tedy zpátky a šéfuji si ještě lístky do busu. Nakonec to zaparkuji na lavičce a doklepu to do rána. Bus mi jede v 6:35. V buse je řidič, který se zrovna učí vyťukávat lístky na mašině, takže máme o zábavu postaráno. 🙂 Po cca 50 minutách přestupuji na další bus. V Reykjavíku je celkem kosa.
Dalším busem to je jen cca 25 minut a již se dostávám na místo, odkud beru v 9:00 bus, který mě doveze až do Akureyri= 6,5 h cesty. Vedle mě si sedne šikovná holčina a její kámošky přes uličku a jde na nich vidět, že se taky těší na dovo. Podle vizáže a mluvy bych je tipnul na místní nebo severské státy – Norsko, Švédsko, Finsko. Cesta utíká na pohodu, počasí se zlepšuje a já mapuji okolí, které je již tady zajímavé.
Do Aukreyri dorazíme dle řádu v 15:30 a další bus mi jede v 17:00. V blízkém info centru si beru mapu a fičím najít supermarket, kde si dokoupím zbytek jídla na první 4 dny. Nějaké jídlo jsem si přivezl již z ČR, takže toho není až tak moc.
Před odjezdem dorazím poslední řízek z ČR a v 17:00 beru poslední bus do městečka Húsavík. Tam jsme kolem 19:00. Na místní benzince šéfuju plynové bomby, lehce pofotím mini přístav a okolí a vyrážím za město.
Na konci městečka je kemp a tak to nakonec zakotvím tam a dobře jsem udělal. Po celodenním přejezdu jsem celkem unavený. A to jsem ještě nic neušel. 🙂
V kempu potkávám borce z autobusu – kolaře a 2 týpky.

 

7.7.2018 – den 1

A je to tady. Den numero uno. 🙂 Teď už tomu neuteču. Na pohodu se nasnídám, pobalím a čekám, až otevřou mini recepci v 10, abych zaplatil za včerejší noc.
Před desátou jdu ke dveřím a tam najdu info, že se dá platit i na nedalekém bazénu. Zaskočím tam, zaplatím a v 10:04 je ofiko výkop. První kilometry jsou bohužel na hlavní cestě číslo 85=asfalt, ale tomu se nedalo vyhnout. Musím se dostat na ofiko začátek mé naplánované trasy. Čeká mě tedy prvních 20 km. Počasí je zatím slunečné, já si šlapu první km a kochám se okolím.
Po cca 10 km pohybové ústrojí vysílá urgentní signály do ústředny mozku, že je něco v nepořádku: „Kde je klasických 9 hodin za klávesnicí v měkké židli? Kde je chůze pouze k tiskárně, což je cca 6,2 metrů?“ 🙂 A mozek bez lítosti vydává stále stejný povel: „Šlapeme, kupředu levá.“ A snaží se mezi řádky tělo připravit na to, že možná bude i hůř. Spoiler alert: Samozřejmě bylo. 🙂 Během cesty ke startovnímu bodu i lehce sprchlo a tak jsem nasazoval pláštěnku na sebe i batoh.
Kolem 14:30 jsem tam – Tjörnes – startovní bod.
Dám si jídlo, odpočinu si a pak valím dál. Již se ochladilo a nohy začaly dávat ostře najevo, že takhle teda ne. Mám co chvilku pauzu, ale s tím jsem počítal. Bude to pro tělo ze startu šok.
V jednu chvíli mi zastaví borec, zda nechci vzít. Cože? Hned první den a já bych to zabalil? To opravdu vypadám tak blbě? S poděkováním odmítnu a valím dál. Zabalím to v 19:45 kousek od cesty za jezerem Lón. Po jídle nohy dostanou povinnou dávku masti Voltaren – nejlepší kámoš pro nohy. 🙂

Dnes: 40 km, celkem: 40 km


8.7.2017 – den 2

Ráno stávám v 7 a je to lepší.
V 8:45 vyrážím opět po asfaltu – stále cesta 85. Počasí je luxus, slunečno, lehce fouká, takže to utíká. Bohužel na dalších cca 20 km mám pouze 200 ml vody a tak šetřím, co to dá a doufám, zda nebude někde nějaký zdroj vody, i když mapa říká, že ne.
Při cestě potkám kolaře, se kterým jsem se viděl v Húsavíku. Zdravili jsme se jako nej kámoši, co se vidí po letech. A to neznám ani jeho jméno. 🙂 Během cesty mě začnou poprvé a nebude to naposled, otravovat malé mušky. Během příprava jsem o tom slyšel, takže jsem byl připraven. Vytahuji tzv. head net – síťka na hlavu a je po problému. Bez toho bych se do hodiny regulérně zbláznil a rovnou fičel k Chocholouškovi. Beze srandy, fakt jsou otravné. 🙂
Do Ásbyrgi dorazím kolem 14:00 a beru útokem kohoutek na záchodě. Je tam malý kohoutek a umyvadlo, takže to přelévám z misky do PETky. A tu kolem otevřených dveří prochází borka a v klidu mi oznámí, že venku je kohoutek. Ups. 🙂 Dám si jídlo, pauzu, ale jídlo mi nějak nesedlo. Ásbyrgi je luxus kaňon, který je dlouhý 3,5 km a v nejširším místě má až 1 km.
Nejprve jsem šel chvilku po dně kaňonu a pak se přes schody a žebříky dostal na hranu a pokračoval k začátku/konci kaňonu. Tam na mě samozřejmě čekal luxus výhled do celého kaňonu. A hlavně již žádný asfalt.
Pokračuji dál a narazím na další zajímavou oblast – Jokulsa a Fjollum kaňon, kde se nachází spousta slavných vodopádů. které mě čekají zítra.
Oblast kolem Vesturdalur mi připadá, jako by mě někdo přenesl do pravěku.
Je již cca 6 večer a chladno, takže potkávám pouze pár odvážlivců, kteří vždy dojedou k danému místu autem a ten kousek si projdou. A tady si začínám uvědomovat to, o čem jsem četl na netu. Dané místo vnímáte jinak, když se tam musíte dostat po svých s báglem. Úplně jinak to oceňujete. Nakonec to balím v 19:30 s luxus výhledem. Ale jsem opět solidně vycucaný. Večer opět povinně Voltaren.

Dnes: 34 km, celkem: 74 km


9.7.2018 – den 3

V noci začalo solidně foukat a tak vystrkuji kolem 1 ráno hlavu ze stanu, zda je vše ok a tohle jsem vyfotit.
Jak jsem psal, světlo je tady teď pořád. Tady malá poznámka: je zbytečné si brát čelovku (baterku) – nikdy jsem ji nepoužil. Spíš si vzít něco na oči, když chcete spát. To se fakt hodí. 😉 Vstávám již po šesté!!! Cože? Jsem přece na dovo! 🙂 Pobalím se a fičím dál podél řeky.
V jednu chvíli slezu i dolů do kaňonu, přebrodím mini potok, míjím krásné vodopády a pak opět nahoru na hranu a valím to směr Dettifoss – nej vodopád v Evropě. Tou dobou už fouká opravdu hooodně.
Opravdu to fučí a samozřejmě pořád protivítr nebo lehce proti a ze strany. Každý krok je náročný, ale já se prokusuji krásným okolím směr Dettifoss a mám jeden vodopád jen pro sebe – Réttarfoss.
Již na parkovišti u Dettifossu narážím na hromady lidí. Jj, tohle je klasika na Islandu – je zde přeturistováno. Od parkoviště, kde jsem v 12:40, to je k samotnému vodopádu cca 600-700 m a já tam jsem za exota. Jako jediný mám na zádech velký batoh. 🙂 Všichni mají výraz, že ten vítr je hrozný. Hrozný? Zkuste si v tom jít 4 hodky a pak se pobavíme. 😉 Pochodím si to tam, zajdu si na nedaleký Selfoss a pak to již valím dál.
Vítr je pořád masakr a já jdu chvilku po asfaltu – cesta 862 a potkávám 2 cyklisty, kteří to doslova rvou proti větru. Málem jsem rychlejší. Dáme se na chvilku do řeči a bavíme se hlavně o vodě. Já měl štěstí, že jsem doplnil vodu v kempu u Dettifossu. No v kempu – louka, jedna lavička a 3 barely s vodou, která je tam složitě dovážena dobrou duší z města. Mám v plánu se co nejblíže dostat k městu Reykjahlíð. Je tam zkratka přes pastviny, takže jsem opět mimo asfalt. Paráda, ale vítr je čím dál silnější.
V jednu chvíli toho mám fakt dost, usedám za obrovský kámen, odpočívám a ptám se směrem nahoru: „Už toho nemáš dost? Bo já jo.“ 🙂 Na cestu jsem si z karimatky vyřezal mini podsedák, abych na každé pauze sedal do sucha, tepla a měkka. No a to tak v tom mega větru vstávám a než mi to secvakne, podsedák fik a už si to valí islandskou pustinou a říká pápá. Jak mě bolely nohy, tak jsem vystartoval jak Usain Bolt při stovce a snažil se podsedák dohnat. 🙂 Nebyla šance. Podsedák fičel dál a dál. Již to vzdávám a sám sobě si nadávam, co jsem to za truhlíka. A tu se podsedám zachytí za mini keřík. Takže teď nebo nikdy. Vystartuji, za pár sekund spokojeně držím podsedák v ruce a zjišťuji, že jsem cca 250 metrů od batohu. Jdu cca další hodinu a v dálce vidím, že to vypadá na písečnou bouři či co. A je fakt že i kolem mě začal poletovat písek. Chvilku to vypadá, že se cesta otočí mimo a já se tomu vyhnu. Ale pak se cesta stočí zpátky a já si v jednom místě bez ničeho fotím a točím to písečné peklo přede mnou.
A tu si uvědomuji, že bych měl fofrem stavět stan. Vypínám foťák a nedovře se mi krytka na čočce. Do pr**le. Valím kousek mimo cestu a v tom mega vichru začínám stavět stan. A je mi jasné, že jestli tady něco z toho stanu pustím, tak mi to uletí – hlavně vrchní plachta a budu v knedli. Takže stan stavím pomaleji, ale tady nesmím udělat chybu. Vše se podaří, stan je zajištěn i kameny a já hodím bágl a pak sebe do stanu. Uff, konečně bez větru a písku. Se stanem to sice háže, ale JUREK je držák. Již jsem ho testnul v Jižní Americe, takže jsem věděl, že mě podrží. Písek mám ale všude. Nevadí, opráším to a začínám se chystat na vaření. Je cca 16:30, což nemám radost, ale co se dá dělat. A tu zjišťuji, že se mi do stanu dostává písek skrz ventilaci a není ho málo. Takže pánové a dámy, ještě jsme neskončili! 🙂 Začínám vymýšlet, co s tím. Nakonec díky ochranné fólii na karimatku a šňůrek „zakryji“ ventilaci a dovnitř toho padá daleko míň. Večeřím a v 6 mám v plánu jít spát. Venku pořád fučí o 106, mlátí to se stanem a já mám i na večer a noc solidně hlasitý soukromý koncert půl metru ode mě. 🙂

Dnes 26 km, celkem 100 km


10.7.2017 – den 4  

 Ráno to pořád mlátí, ale je to již bez písku. Vstávám v 6:10, udělám klasickou ranní rutinu, vše pobalím, ale písek mám opravdu všude.
Valím to opět v proti větru směr hlavní cesta. Nakonec to překvapivě bez přestávky zarvu až k hlavní cestě – cesta 1 –  za cca 3 hodky.
Dám si pauzu – proteinová tyčka to jistí a vydám se po cestě – opět asfalt – směr Reykjahlíð. Asfalt mi opět dává zabrat a tam si dávám pauzu u břízek a pak dorazím na další turistické místo při cestě – Hverir, které je známé svou geotermální činností. Opět lidí jak, vy víte co, a tak to jen lehce pofotím, vylezu na blízký kopec a pak to středem valím k jezeru Mývant.
Tam se ubytuji v kempu a zajdu do supermarketu dokoupit zásoby na dalších 10 dní. Po cestě zpět se zastavím v infocentru a zjišťuji aktuální info ohledně Highland. Tam je nejprve borka trochu nesvá, že chci jít sám a nemám GPS. Já ale na ni začnu chrlit info, že mám podrobné mapy, kompas, kvalitní výbavu, zanechal jsem plán své cesty na www.safetravel.is, mám i PLB – tzv. osobní bójka pro případ, kdyby se stalo opravdu něco vážného a borka se lehce uklidní. Ale situace s řekami je ve vnitrozemí ještě bojová, a tak se domlouváme, že zůstanu na hlavních tzv. F cestách. Sami v dalších dnech uvidíte hlavní F cesty. 😉 Pak volám domů, a protože jsem měl volání jako bych byl doma, tak jsme se na pohodu pobavili cca půl hodky. Večer jdu do kuchyně vařit a tam byl vidět ten rozdíl, kdo cestuje s autem a kdo si vše musí nést na svých zádech. Já si přinesl vařič s plynem a čočkovku v sáčku +2 housky (bonus), bo jsem byl v marketu. That’s it. A vedle rodinka vytáhla vlastní UBRUS!!! a na něho to začali pokládat, až byl celý stůl plný. Trochu rozdíl. 🙂 Pozdě večer jsem musel začat upravovat můj plán. Do Reykjahlíðu jsem dorazil o více jak půl dne později a bylo jasné, že jak islandské počasí, tak moje tělo bude hodně mluvit do stávajícího plánu. Takže tady jsem si uvědomil, že dojít na jižní pobřeží by bylo paráda, ale ve hře je spousta aspektů, které to mohou sakra změnit. Bohužel jsem byl taky limitovaný časem, protože odlet jsem měl další sobotu 21.7.2018 a tak jsem si slíbil, že prostě půjdu směr jih a kde dojdu, tak dojdu. Uvidíme. Dále bylo třeba upravit jídlo během dne. Nastavil jsem si to, že přes den jsem měl 2 tyčinky – müsli či proteinovou a čokoládu + samozřejmě vodu, ale to bylo vše. Tělo zatím nechtělo více a já se nechtěl cpát a pak by mi bylo špatně. Zbavil jsem se teda pár věcí, které jsem věděl, že nebudu jíst a bágl byl o něco lehčí. Večer opět tradiční dávka Voltarenu a jdu spát. O půl noci se probouzím a vyzvedávám si na recepci foťák, který jsem si tam nabíjel. Ráno chci brzy vypadnout.   

Dnes 31 km, celkem 131 km

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.