14.3.2016
Ráno vstávám již v 6:15 a připravuji se na dnešní akci – sjezd slavné Death Road alias Cesta smrti. Jedná se o bývalou cestu za La Pazem, která se vine do nadmořské výšky 4 700 m.n.m. Tato cesta se prokousává neskutečným strmým terénem a bylo tady spousta dopravních nehod – proto Cesta smrti. Od roku 2006 je otevřena nová asfaltová cesta, takže ta původní se používá již jen na sjezdy na kole. Ale sjíždět se začala již v roce 1999, kdy to bylo za plného provozu! Neumím si to vůbec představit. Sraz jsme měli kolem 7 v mini italské restauraci, kde jsme si dali snídani. Potkávám se s Golim, takže paráda. Bohužel nás rozdělili do jiných skupin, ale nevadí. Náš tým má pouze 5 lidí, takže bereme jeep a vyrážíme. Druhá skupinka čítá 14 lidí, a tak berou minibus. Vydrápeme se skrz La Paz až na vrchol, což je 4 700 m.n.m. Dostaneme výbavu – bundu, kalhoty, rukavičky, přilbu a hlavně parádní celo-odpružené kolo. Naší 2 průvodci jsou celkem mladí kluci, ale zodpovědní a vše s námi projdou. Před výjezdem je malý rituál pro bezpečný sjezd, kdy s 96% alkoholem polejeme zem, kolo, a pak se napijeme – jj, bylo to hustý. 🙂
Pak již vyrážíme na sjezd. První část je na asfaltu – jede to samo = užíváme si to, jak to jde. Sem tam zastavíme, pofotíme, atd.
Čím jsem níž, tak se počasí kazí – je zataženo a mlha. A tu je zastávka a dozvídáme se, že to je konec první části na asfaltu. Ptám se: „Kolik jsme již ujeli km?“ 23 km. Cože? 23 km? To není možné, protože to uteklo jak voda. No jo, když to valíte po asfaltu furt dolů, tak to jde samo. Jo, zapomněl jsem na náš tým – 3 se již znali – Joe, Robin a G a poslední členkou byla Rachel – Asiatka z Holandska, žijící v San Francisku a nyní pracující na projektu v Santiago de Chile. Dobý, co? 🙂 Po první části jsme nasedli do jeepu, který nás převezl o 9 km dál, kde na nás čekala již původní štěrková cesta. Všude kolem byla mlha, takže to mělo celkem zajímavou atmosféru.
Při sjezdu se dodržuje pravidlo levé strany – sjíždí se po levé straně, tedy po straně, kde je útes. 🙂 Ale šlo to a díky mlze jsme viděli jen pár metrů dolů a pak nic. Sjezd je to fakt parádní, sem tam jsme projížděli skrz mini-vodopády, takže o zážitek bylo postaráno. Celou dobu jsem si říkal, že nechápu, jak tu mohli jezdit v obou směrech auta, protože tam byly úseky úzké cca 3,5 metrů a hrana srázu. No jo, Cesta smrti si bohužel své jméno zasloužila právem.
Poslední část byla již skoro rovná, takže jsme museli do toho i trošku šlápnout. 🙂 Dole na nás čekalo slušné dusno, takže spousta vrstev oblečení šla dolů.
Celkem jsme ujeli 53 km a sjeli z výšky 4 700 m.n.m. do 1 300 m.n.m. Po sjezdu jsme zavítali do mini hotelu, kde byl bazén, takže jsme neváhali a prubli ho. Jo a taky jsme dostali trička, že jsme úspěšně sjeli Death road.
Za hodinu dorazila druhá skupinka a dostali jsem jídlo v podobě bufetu, takže jsme si dali pořádně do nosu. Během té doby již skoro všichni začali popíjet a rozjela se slušná akce. A tu se mě Rachel ptá, kolik mi je let, a pak vyjde najevo, že naše skupina je skupina „důchodců“, protože je nám všem přes 30. 🙂 Já samozřejmě bezpečně nejstarší. 🙂 Kolem 5 se balíme a vyrážíme zpět do La Pazu. Samozřejmě se pokračuje s pitím i v autě, takže je o zábavu postaráno. Já nepiju, protože mě zítra čeká 3-denní náročný výšlap, a tak jen sleduji, jak to s ostatníma jde z kopce. 🙂 Ze začátku to bylo fajn, zpívalo se, atd., ale pak se Joe neskutečně zřídil a začal dělat blbosti, které byly přes čáru. Robi (jeho žena) ho musela solidně usměrňovat, ale i tak to byl mazec, co vyváděl. Do La Pazu jsme se dostali až kolem 9 večer – neskutečná cesta, poslední hodina byl jenom sjezd v La Pazu do centra. La Paz byl ve večerních hodinách neskutečně zasekaný. Rozloučím se s průvodcem a fičím na hostel. Jsem slušně unavený, a tak jdu hned spát a připravím se až zítra.