18.3.2016
Budíček v 6:30. Nejprve si říkám, zda jsem opravdu včera touto dobou docházel na vrchol Huayna Potosí nebo to byl jenom sen. 🙂 Ne, ne, byl jsem tam. V 7:30 mám stát před hostelem, kde mě vyzvedne bus do Copacabana. Jdu se umýt, na záchod, atd. a na pohodu se dobaluji. Je 7:05 a před pokojem stojí boreček z busu do Copacabany. Tak to jsem nečekal, že tu budou tak brzy. Rychle se dobalím a fičím s ním na bus. Po cca hodině jízdy v buse se proberu a nevěřím, kudy jedeme. Autobus to valí nějakou polní cestou mezi pastvinami s krávami a Cordiella Real pohořím v dáli. Tohle, že je cesta do Copacabany – mini městečka u slavného jezera Titicaca? To je prostě Bolívie. 🙂 Jak se dostaneme na dohled jezera, tak se naštěstí cesta polní mění v cestu asfaltovou a to je hned jiná. 🙂 Čeká nás i mini trajekt, kdy je bus převážen něčím, kde bych měl strach i s osobákem. 🙂
Do Copacanaby dorazíme kolem poledne. Najdu hotel a mám ještě cca půl hodiny počkat. Nechám tam batoh a jdu se najíst. Copacabana hned ze startu působí jako pohodové městečko, kde vše plyne pomalu jako v celé Bolívii. Najdu reštiku a dávám si polední menu – polévku, kuře s hranolkami a rýží (klasika v Bolívii) a dezert – banán a čoko. Pak se ubytuji a projdu si okolní uličky Copacabany a přítomnou pláž.
Večer se vydám do stejné reštiky a během večeře se dám do řeci se starší paní z Německa, která taky slušně cestuje po Jižní Americe. Zítra mě čeká výlet na nedaleký Isla de Sol – ostrov Slunce.
19.3.2016
Odjezd loďky na ostrov je v 8:30 a tak již v 7:30 hledám nějakou restauraci, kde si dám snídani. Nakonec je otevřena jenom jedna, takže hned do ní zapluji a dám si omeletu a horkou čokoládu. Pak vyrazím k pláži, koupím si zpáteční lístek a sedám si nejprve na střechu loďky, ať mám luxus výhled. Jenže je ještě slušná zima, a tak po cca 10 minutách jízdy jdu dovnitř, kde to na hodinu zalomím. Cesta na ostrov nakonec trvá neskutečných 2:20 h. Vylodíme se tedy kolem 11 dopoledne a já nejprve vyrážím na obchůzku severního koutu ostrova k hlavní atrakci – rozvaliny Chinkana. Podle legendy právě zde vzniklo Slunce a sestoupili první Inkové. Celý ostrov leží v nadmořské výšce 3 808 metrů, takže i když to vypadá, že jste někde u moře, tak za chvilku podle dechu poznáte, že tomu tak není. 🙂 Trochu mě tlačí čas, protože poslední loďka z jižního koutu ostrova odplouvá ve 4 odpoledne a cesta tam trvá podle všeho 3 hodiny. Rychle tedy fičím k rozvalinám a již samotná cesta je parádní. Je krásně slunečno, jezero Titicaca se pyšní nádherně tmavě modrou barvou a kolem mě vyskakují domky jak z minulosti. Tady se opravdu zastavil čas a lidé zde žijí několik stovek let stejným způsobem.
U rozvalin strávím cca 20 minut a musím zpátky. A jsem svědkem, jak klučík kolem 6 let nese 2 větší kanystry vody a má co dělat. Po chvilce zahlédnu holčičku, jak pravděpodobně s babičkou nese na zádech úrodu. Ano vážení, tady je celkem jiný život – tady i děti musí makat! To my jsme se měli a máme opravdu dobře. A to nemluvím o tom, že je zcela normální, že děti prodávají suvenýry nebo sladkosti a pití. Cestou zpět potkávám Eve, se kterou jsem jel Salar de Uyuni. Jj, Jižní Amerika je někdy malá. 🙂 Cesta na jižní stranu byla parádní, fotky řeknou více.
Do vesničky Yumani – jižní strana ostrova – jsem se nakonec dostal za cca 2 hodinky a tam jsem vzal dřívější loďku ve 3 odpoledne.
Tentokrát jsem na střeše loďky zůstal celou cestu, protože Slunce až neskutečně jelo. Takže jsme po chvilce všichni začali vytahovat opalovací krémy. Já se svým ochranným faktorem 50 a k tomu ještě pro děti aplikoval krém pouze jednou, ale ti s faktorem 20 ho vytahovali co 30 minut. 🙂 Cesta zpět byla daleko rychlejší – do Copacabana jsme dorazili kolem 16:45. Vyrazil jsem na jídlo – tentokrát na pizzu a dal jsem si Inca kolu – tradiční nápoj v Peru, ale mají ho i tady. Přece jenom to je do Peru, co by kamenem dohodil. Inca Kola je neskutečně žlutě zabarvená a voní a chutná po žvýkačce. 🙂 Pak si vyzvednu vyprané prádlo a připravuji se na zítřejší přejezd do Puna – takže se pomalu loučím s Bolívií. A můžu říci, že to bylo sice krátké, ale maximálně parádní putování Bolívií. Večer dopisuji blog, protože mi již chybělo 9 posledních dní.
20.3.2016
Dopolední program byl jasný – rozloučit se s Bolívií. 🙂 Zašel jsem si na Copacabanské Wallstreet, jak je hlavní ulice nazývána, na snídani, pak jsem se sbalil, nechal bágl na hotelu a vyrazil na nedaleký kopec – výška je kolem 4 000 m.n.m. 🙂 Takže při lehkém výstupu jsem se solidně zadýchal. Ale výhled na jezero Titicaca bylo parádní. Na vrcholu je obřadní místo, kde místní nosí květiny či hračky v podobě domu či auta.
Na pohodu jsem strávil chvilku nahoře a pak sešel dolů do centra, kde projížděli nazdobené auta, které dostali požehnání.
V 13:30 byl odjezd busu do Puna. Již před busem postávala skupinka mladých a nějak se mi to nepozdávalo. A bohužel musím přidat i já svou historku se skupinkou mladých z Izraele. Skoro všichni, co jsem potkal, říkají, že když to jsou max. 2 Izraelci, tak jsou v pohodě (a plně souhlasím, sám jsem potkal jak pár, tak kluka), ale když je to skupinka, tak jsou zralí na facku. A taky to tak v buse vypadalo – samý řev, bágly v uličce, prostě vychování nula. Jak jsme dojeli na hranice, tak všichni jsme museli ven. Nejprve Bolívie – tam zkoušel pohraničák dělat bububu, že nemám migrační lístek, ale věděl jsem, že já ho nepotřebuji. Nakonec jsem vypisoval nový. 🙂 Pěšky jsme přešli hranici a čekali frontu na peruánské migrační kontrole.
Vše proběhlo ok a šinu si to do autobusu. Moje místo je samozřejmě obsazené (v duchu jsem to tušil). Hledám místo bez bundy či batohu, najdu jedno a sednu si. Samozřejmě za chvilku dorazí boreček, a že to je jeho místo. On mluví jenom španělsky, já jenom anglicky, takže to vzdávám a zvedám se. Do toho jiný borec řekne, ať se do holčiny, co mi obsadila místo, pustím. Já nejprve, že to nemá smysl, že jsou z Izraele, ale nakonec to zkusím. Holčina nejprve dělá, že se jí to netýká a pak se nasraně pomalu zvedá. Do toho vlítne další boreček z jejich party a anglicky, že jestli bych si nesedl na její původní místo. Jsem unavený, a tak to beru a jdu si sednout. Nemám problém si prohodit místo, ale aspoň slušnost se zeptat, hej? 🙂 Prostě mlaďoši z Izraele – palec dolů. Po cca 3 hodinkách dorazíme do Puna a beru si taxíka do hostelu. Ubytuji se a vyrážím na menší obchůzku, nakoupit, a pak se vracím do hostelu.
Tam si zarezervuji na zítřek výlet k plovoucím ostrovům a k ostrovu Taquile. Nějak jsem unavený a tak to celkem brzy balím a jdu spát.