9.1.2026 – vyrážíme nahoru do hor
Vstáváme v 8 a cítím se velmi dobře. Začínám si chystat snídani a tu slyším, že Osvaldo je již tady s našimi duffle bagy a batohy. Hurá. Vybíháme ven, kde vidíme dodávku a v ní naše batohy/duffle bagy, teda kromě Vojty. Jeho batoh se bohužel stále hledá. Shledání s duffle bagem je moc fajn a já si začínám všechno přerovnávat a připravovat se na odchod do hor pod stan. Počasí je takové napůl – chvílemi to vypadá velmi nadějně a za chvilku to je na déšť. Zabalím si jídlo na následující 4 dny + všechno podstatné a zbytek nechávám v duffle bagu, který si můžeme nechat u Sebastiána na refugio.
Po desáté začne lehce pršet, ale to nás nezastaví a kolem půl 11 vyrazíme směr hore. Nejprve po „traverzu“ obejdeme jeden pořádný kopec a přes dřevěný mostek se zakousneme do zeleného kopce. Díky mrakům a mlze si připadám jako v mystickém Skotsku. Již zde se začíná profilovat naše skupina, co se týká rychlosti a síly chůze. Na čele pelotonu jsou bráchové Slováci a Anton a druhou polovinu uzavírají starší a pokročilí – tedy Martin H., Martina a já. Ale za mě se není kam hnát, chci se i pokochat pro mé oči novou krajinou. Během výstupu je s námi Peggy a hlavně kecáme, kdo co dělá v rámci práce. Počasí se stále drží, protože neprší, jen je zataženo a kolem nás prolétávají mraky.
Za cca 2 hodiny, 3 délkové km a cca 500 výškových jsme v kempu Veguita Superior (3 460 m.n.m). Zde už je solidní mlha a mračna, takže ze začátku mám pocit, že jsme tady v kempu sami. Jakmile se to začne lehce protrhávat, tak v okolí vyskakuje jeden stan za druhým. Vytvoříme dvojičky do stanů (jsem s Vojtou) a společně postavíme mého červeného Huskyho. Pak je na řadě oběd. Já jsem si svůj jídelníček na tuto akci nalajnoval tak, že v rámci dne budu jíst energy tyčky, sušené ovoce, mix ořechů a nějaká ta sladkost ala Haribo medvědi či hroznový cukr. Někteří měli na oběd klasické jídlo, a tak se startovaly vařiče a zalévaly se dehydratované jídla různých značek.
Kolem 13:30 vyrazíme na aklimatizační výlet. Netuším, co je cílem, resp. to bereme tak, že kam se dojde, tam se dojde. Nejprve se dostaneme na jakýsi val za kempem, který mírně stoupá, ale za několik set metrů ostře zahneme do přilehlého kopce a bereme to v podstatě středem nahoru. Pod nohami máme tekuté kamení, takže již ze startu máme o zábavu postaráno. Na chvilku to vypadá, že budeme mít i jasno, ale to se celkem rychle změní a my máme zataženo, resp. s každým výškovým metrem jsme více a více v mračnech. A dále s každým výškovým metrem je kolem nás více a více sněhu, až nás uvítá souvislá vrstva sněhu.
Pořadí se ustálilo takto: na špici Marcel, Anton SK a Anton ČR. Pak jde trojka Martina, Vojta a já. A na konci je Peggy a Martinové. Pomalu postupujeme výš a výš, kecáme o všem možném a tu se nenápadně odpojím a jdu sám. V mračnech před sebou sem tam vidím oranžový batoh od Antona ČR, ale i ten mi po další půl hodině zmizí. Díky nově napadanému sněhu nemám problém s orientací, protože následuji jejich čerstvé stopy. Viditelnost je místy jen pár metrů, jak je zataženo, ale já začínám cítit nějakou horkost a když si šáhnu na vlasy, tak je mám celkem teplé. Takže i přes ty mraky slunce jede bomby. Co mi ale nesepne je, že bych si měl stáhnout nohavice u kalhot, které mám vyhrnuté, protože je mi teplo.
Stále pokračuji dál a dál, až se dostanu do sedla La Canchita (4 130 m.n.m). Následuji stopy, které se nekompromisně zakusují do ostrého svahu a tady znatelně zpomalím. Nejprve jedu systém krok, nádech, krok, výdech, abych to po další cca půl hodině ještě zpomalil na krok, nádech, výdech, krok, nádech výdech a po cca 40 krocích pauza. Jj, výška mi dávala zabral, ale v rámci možností jsem se cítil ok a díky tomu systému jsem byl schopný pokračovat a stoupat. Co mě ale hlavně těší je, že hlava je naprosto v klidu. Žádní permoníci, žádná bolest, nic. Protože je opravdu mizerná viditelnost, tak netuším, kde přesně jsem a kolik mi toho ještě zbývá. A tu narazím na „křižovatku – stopy se rozcházejí do dvou směrů. Vytahuji tedy mapy.cz a zjišťuji, že musím odbočit doleva. Pokračuji a dostanu se na jakýsi hřeben, kde se k mé cestě zprava připojují další stopy. Dle mapy mám pokračovat po hřebeni, ale zjišťuji, že k vrcholu Cerro Adolfo Calle (4 227 m.n.m) musím sestoupit. Tak tady asi soudruzi ze Slovenska udělali nějakou chybu, ne? 😀 Během sestupu k vrcholu se na cca 30 sekund rozutečou mraky a naskytne se mi pohled do okolí. Páni, tak kolem jsou velmi impozantní kopce. A za 30 sekund finito a opět mléko na všechny strany. Za chvilku jsem na vrcholu, udělám vrcholovou fotku a následuji stopy, které to již berou správným směrem dolů.
Jakmile se napojím na původní stopy, tak potkávám Peggy a Vojtu, kteří to jako poslední valí nahoru. Zbytek to otočil někde kolem sedla. Kopnu do vrtule a celkem svižně sestupuji, takže v sestupové pasáži dostihnu Martinu a Martiny a pokračujeme spolu. A tu začnu celkem solidně cítit lýtka. Ještě výš si povytáhnu vyhrnuté kalhoty a vidím, že je mám opálené/spálené. Nechápu to, protože bylo celou dobu pod mrakem, ale zároveň si vzpomenu, že mi bylo celkem horko, takže to slunko opravdu jelo i přes ty mraky. Do kempu dorazíme po půl sedmé, takže „krátký“ aklimatizační výšlap trval 5 hodin. Na večeři si vařím Chicken korma a zbytečně neprodlužuji večerku. Tělo dneska předvedlo solidní výkon a potřebuje regeneraci.