15.1.2026 – a jdeme na to!
V noci jsem spal luxusně a k ránu dokonce velmi tvrdě, že jsem vůbec nezabral, že už jsou všichni vzhůru. Po osmé jdu na snídani do hlavní budovy, kde už jsou všichni usazeni a čekají, co nám tentokrát naservíruje pan domácí. Stůl se za chvilku zaplní šunkou, sýrem, marmeládou, ovocem, čajem, kávou, atd. Opět luxus.
Po snídani se light dobalíme (máme jenom jídlo, pití a nějako tu bundu pro sicher) a čekáme na odvoz do parku, kde se zahlásíme rangerům a uskutečníme první kroky směrem k vrcholu jménem Aconcagua. Odvoz je naplánovaný mezi 9:00-9:30, ale jsme v Argentině, tak to bereme s rezervou. Během čekání si opět fotím okolí, které mě i druhý den nepřestává fascinovat. V době, kdy už netrpělivě vyhlížíme auto, přijde zpráva, že odvoz bude mezi 10:00-10:30. To už se mentálně připravuji, že to může být i v 11:00. Argentina. 😉
Slunce již jede solidní bomby, takže jsme ukryti ve společenské místnosti. V tu dobu už tam jsme jediní, všichni ostatní již odjeli, takže sledujeme dopolední rutinu holek, které se starají o chod refugio. A co naše holky? Ty si protahují těla v rámci jógy. V jednu chvíli si Peggy dolaďuje batoh a připne si na jeden ramenní popruh solidní kovovou sponu. A já si pro sebe říkám: „A teď vytáhne dělo foťák a připne si ho na tu sponu.“ A jak jsem to v duchu dořekl, tak se stalo. 😀 Peggy vytáhne pořádný foťák a připne ho do spony. Z tohoto kanónu budou padat luxus fotky, o tom žádná!
Čekání je nekonečné, takže Marcel zahlásí, že si to k branám parku zaběhne – po cestě to je cca 7 km. Peggy s tím nemá žádný problém a Marcel vystartuje. Za další cca půl hodinu přijde Anton, Anton a Vojta, že už taky chtějí vyrazit a vezmou to po starých kolejích. Zbytek zůstává a dlouho chvíli si krátíme místní karetní hrou s názvem UNO. Je to podobné klasickému prší, jen tady jsou 4 barvy a spousta spešl karet ala změna směru, když máš poslední kartu, tak musíš zahlásit UNO, jinak si bereš další kartu, atd. Chvilku se orientuji, hlavně stále zapomínám hlásit UNO, ale nakonec se chytnu a ke konci už doslova řvu UUUUUNNNNOOOO, když mám poslední kartu. 😀
Po půl dvanácté přijede David, aby nás zavezl k branám parku. Takže předčil i můj předpoklad, že dorazí kolem jedenácté. 😀 Je nás dohromady 6 a do auta se vejdou pouze 4 kousky. David neriskuje, že by nás všechny naložil na korbu. Tady se podle všeho jezdí slušně. V první várce jede Martina, Martin H., Peggy a já. Po cestě míjíme Antona, Antona a Vojtu, jak si to na pohodu kráčí po kolejích a domlouváme se, že když tak je David nabere, jakmile nás všechny odveze k parku.
Po dvanácté přijíždíme k branám parku a David nám ukazuje, že ty muly v dálce nesou naše věci. Vystoupíme a uvítá nás solidní vítr, který tady víří prach na všechny strany. U vstupu již čeká Marcel, což nás vůbec nepřekvapuje – je to rychlík, o tom žádná. A tu vidíme, že se jedna mula vrací k nám. Když je skoro u nás, tak poznáváme, že má na sobě naše batohy a tašky, takže to je naše mula. Začíná to dobře. 😀 Za chvilku dorazí vůdce mul a odvádí mulu správným směrem. Jak jsem psal v prvním článku, nejdeme klasickou výstupovou trasou, ale jdeme tzv. 360, takže naší vstupní brána je u Punta de Vacas – 2 400 m.n.m. Tuto trasu chodí jenom malá část, takže dneska jsme tady jenom my. Ale i tak zrovna uvazují další batohy a náklad na další muly. Co mě překvapuje je, že když zrovna nakládají na mulu, tak mula má přes hlavu hozený šátek. Aby neviděla, kolik toho na ní nahážou? 😀
U vstupu je i budova rangerů. No budova, je to klasický lodní kontejner, kde mají zázemí. Peggy vyřizuje veškeré formality potřebné ke vstupu do parku a na výstup. Nakonec podepíšeme naše permity a můžeme vyrazit. Teda, ještě jedna „maličkost“. Peggy všem rozdá 2 sáčky, které na sobě mají číslo a každý má své dané číslo. Jeden sáček máme na klasické odpadky. A ten druhý? Co myslíte? Ti zkušenější se už smějí, protože ví. No, jak to napsat kulantně. Moc to nejde, ale zkusím to – tam, kde nebude toaleta, tak to, co z nás vypadne v rámci akce „Jdu na velkou“, musí do sáčku a musíme to donést do base kempu na opačné straně. 😉 Již jsem zvyklý, že si na trailech tahám použitý toaletní papír, který nenechávám v přírodě, ale tohle je vyšší level. 😀
Pak už vystartujeme vstříc Aconcagua. Dnešní cesta povede kolem řeky Río de las Vacas. Díky vodě je kolem spousta zeleně a z obou stran je řeka sevřena horskými štíty. Stoupání je pozvolné, takže jediné, co nám dává do těla, je Slunce. To nyní jede na maximum, takže jsem opět v pouštním módu – zahalen od hlavy až k patě. Okolí je naprosto luxusní a čím jsme výše, tím máme krásnější výhled do údolí za námi, kde se klikatí trail v kamenném terénu. Brzy se utrhnou Slováci a Anton ČR, protože jsou opravdu ve formě a valí to. Za nimi je Martin Š. a zbytek to uzavírá. Jdeme na pohodu, máme přestávky a užíváme si okolí. Trail s řekou mají podle všeho velmi „divoký vztah“ – sem tam jdou ruku v ruce a téměř se dotýkají, aby se za pár set metrů „pohádali“ a jsou daleko od sebe, takže z trailu řeku nevidíme. Prostě taková Itálie. 😀
V jeden moment proti nám kráčí muly a my dle jasných pravidel odskakujeme do svahu. První mula je ale z naší společnosti nesvá a nechce pokračovat po trailu. Chvilku váhá, a poté se doslova zakousne do ostrého svahu a míjí nás několik výškových metrů nad námi. Že bychom vypadali tak špatně již první den? 😀 Postupujeme stále výš a výš a tu si všimnu, že Martinův batoh tahá Palonc. Dohoním Martina, abych si z něho utáhnul: „Už vím, proč se k naší výpravě přidal Palonc. On je tvůj osobní nosič, co? A kolik tahle sranda stojí?“ 😀 Samozřejmě pravda byla jinde – Palonc si dal své věci k Martinovi do velkého batohu a střídají se. Okolí se je stále bombastické, takže fotím, co to dá.
Ke konci to už jsou solidní vlny, takže se i zapotíme a dáme si do těla. Nakonec to bylo nějakých 12,5 km a cca 400 výškových metrů a v kempu v nadmořské výšce 2 870 m.n.m. jsme po páté odpolední. Kemp je usazen uprostřed otevřeného údolí, které je na obou stranách sevřeno krásnými horskými masívy. Jakmile všichni dorazí, tak si vyzvedneme naše duffle bagy/batohy, které tady na nás již čekají. Peggy jde zjistit, jak to tady vše funguje a my mezitím pomáháme Martinovi H. s mega velkým sáčkem ořechů a sušeného ovoce. Je třeba se zbavovat váhy, aby byl batoh co nejlehčí. 😉 V rámci kempu dostáváme klíč k jednomu záchodu, který pro tento večer a zítřejší ráno bude pro nás. Postavíme si stany a poté si jdeme vařit večeři. Jakmile se kemp zahalí do stínu, tak začne být celkem solidní zima a na scénu nastupují péřovky a dlouhé kalhoty. Ještě jedna důležitá věc – nesmíme se nikam procházet mimo kemp. Peggy to ostře komentuje slovy: „To je díky těm vládním č*rákům.“ 😀
V rámci naší výpravy nemáme v žádném kempu zaplacenou kopuli, ale i tak se ptáme, zda bychom se nemohli do jedné volné ukrýt. Sympatický borec kroutí hlavou, že tohle on nemůže rozhodnout a jeho boss tu není. Nakonec nalezneme odvahu a postupně/nenápadně po jednom se do jedné ukryjeme a čekáme, zda někdo nepřijde a nepošle nás zpátky ven. Odvahu jsme našli hlavně proto, že venku byla opravdu kosa a větrno. V kopuli to byl sakra rozdíl – najednou bylo příjemně a teplo. Chvilku kecáme, a poté začneme hrát klasické prší s Argentinskými kartami, které koupil Martin H. Ale místo klasických znaků srdce, káry, atd. máme meče, poháry, mince a něco, co vypadá jako kyj nebo kýta. Rozhodujeme se pro kýtu, protože to zní drsně. 😀 A kýtové karty získává status nejsilnějších karet: kýtové eso – stojíš a ještě si bereš jednu, kejtová sedmička je za 3, kejtový král taky za 3. Užijeme si spoustu srandy, protože kýtové karty mají fakt úspěch. Hrajeme v sestavě Martin H., Vojta, Palonc, Peggy a já až do desíti.
