5.1.2026

V pondělí ráno jsem měl odjezd vlakem klasicky z Ostravy-Svinov, ale tentokrát mě v té zimě (ráno bylo krásných -8 stupňů) vezl na nádraží brácha. Samozřejmě u vstupu byla tradiční odjezdová fotka.

Již z fotky je zřejmé, že sjsem v minulém článku nekecal a vezu si hromadu věcí. Duffle bag je narvaný k prasknutí – 2x jsem ho přebaloval, abych to tam všechno dostal a k tomu mám ještě střední batoh. Váha je masakr. Odhaduji to na nějakých 30-32 kg, takže na letišti ještě bude celkem zajímavé přebalování, abych v odbaveném duffle bagu měl max. 23 kg, v příručním batohu 7 kg, a pak můžu mít ještě mini příruční tašku. No uvidíme, tohle budu řešit až na letišti. Ale tentokrát to není letiště Václav Havla, ale mířím na letiště ve Vídni. Vlak, který mě má dovést na hlavní nádraží ve Vídni, má hned ze startu 40 minut zpoždění. Tak to začínám dobře. 😀 Mám ale solidní časovou rezervu, takže no stres. Sice jsem si objednal místo v otevřeném vagónu, ale nakonec je to klasický vagón s „kójemi“, takže společnost mi dělají 2 hezounci a 2 rebelky. Nemohlo to být odlišnější. 😀

Po cca 3 hodinách cesty, kdy to strojvedoucí stáhne na 20 minutové zpoždění dojíždíme na hlavní nádraží, kde mám přestup na vlak, který jede až na letiště. Mám ještě pár minut, takže kopnu do vrtule a triskem letím z vlaku k informační tabuli, abych zjistil nástupiště. Pak rychle otočka a opět triskem na dané nástupiště, kde se již vše chystá k odjezdu. Naskočím do vlaku a do půl minuty jedeme. Tak se mi to líbí, luxus načasování. Do 15 minut jsem na letišti a uvelebím se u check-in Lufthansa. Je před jednou odpolední a já mám spoustu času, protože odlet do Frankfurtu je až v18:30. První hodinku jen tak sedím a sleduji ten šrumec kolem. V tu dobu mi volá synovec Dominik skrz své nové hodinky – bylo třeba otestovat spojení a rozloučit se. 😉 Pak už to nemůžu oddalovat a musím zkusit, jak na tom jsem s tou váhou duffle bagu a batohu. Duffle bag – 26-27 kg!!! Ty kráso, tak tady bude velké přebalování. 😉 Nakonec do „příručního“ batohu jde i stan bez tyček a kolíků, protože jsem opravdu musel ostře řezat tu váhu, abych docílil požadovaných 23 kg. Příruční batoh vážil více než 7 kg, takže nakonec jsem ještě vytáhl mini batoh, do kterého jsem dal všechnu elektroniku, powerbanky, atd., abych i ten batoh měl kolem těch 7 kg. To jsem zvědav, jak se budou tvářit na tom check-inu.

Kolem tří odpoledne začnou naskakovat na našem společném chatu na Whatappu zprávy od dalších účastníků zájezdu, kteří zrovna dojeli. Vydám se tedy do jedné restaurace, kde má být Martin H. Aniž bych ho znal a věděl, jak vypadá, tak ho bezpečně poznávám, protože je jediný v celé restauraci, kdo má dvě velké cestovní tašky a batoh. Sednu k němu a dávám si nealko pivo. Za chvíli dorazí bráchové Marcel a Anton ze Slovenska, kteří si dají i jídlo. Poté dorazí naše průvodkyně Peggy. Původně nás mělo být 10 i s průvodkyní. Od Peggy se dozvídáme, že Marek nakonec kvůli nemoci nejede, Anton z Čech letěl již včera, Martin Š. letí z Prahy a přidá se ve Frankfurtu a Vojta letí přes Paříž a přidá se až v San Paolo. Z toho plyne, že z Vídně nás odletá 6 – Marcel, Anton, Martin, Peggy, já a „chybí“ nám Martina. Ta za chvilku píše, že už je u check-inu, takže pobereme všechny naše mega tašky a valíme tam. Setkáváme s Marťou a jsme tedy v plné sestavě. Dolaďujeme váhu všech batohů a duffle bagů. Z důvodu nepříjemné zkušenosti minulé výpravy v roce 2025, kdy jim nedorazil jeden duffle bag (toto je důležitá informace, pamatujte na to 😉 ), strategicky rozmísťujeme stany a další věci do všech duffle bagů. Finální odbavení si nakonec děláme sami – již je vše automatické bez nutnosti lidí, takže nakonec mi prošel duffle bag s váhou 23,3 kg. 😉

Následovala security kontrola, kde se boreček celkem zapotil, protože Martin H. měl v příručním batohu ohřívací kapsle od Adventure menu. Borec musel za šéfem, zda to může pustit a nakonec jo. Protože máme ještě čas, tak si jdeme sednout a Peggy a já si dáváme horkou čokoládu. No čokoláda – s Peggy se shodujeme, že ta pravá horská čokoláda vypadá jinak. 😉 Zde využívám situace a kladu Peggy jednu otázku za druhou ohledně zážitků z těch extrémních závodů, které má za sebou. A je to teda mazec, co vše dokázala a prožila. Poté se diskuze stočí k tomu, jak vidíme tuto výpravu, jaké máme očekávání, atd. Již zde si všímáme, že Slováci nenechávají nic náhodě a coby Slováci potvrzují pověst zkušených konzumentů nápojů, kde se vyskytují nějaká ta procenta. 😉

V letadle sedím vedle Slováků a ti nepolevují ani v letadle a stále pevně drží svou pověst. 😀 Hned vytasí placatku Jägermeistera a nabízejí. Říkám jim, že nepiju a samozřejmě hned padá otázka: „Proč?“ Když jim řeknu, že nemám specifický důvod, tak mi moc nevěří. 😀 Přes uličku podávám placatku Martině, aby se dobře spalo, i když let má pouze 1,5 h. Pak mi nabídnou čokoládové koule, které neodmítnu. Předpokládám, že uvnitř bude ořech a on tam je rum. Slováci na mě hází oči, tak jak to teda mám s tím pitím/nepitím. Dělám si srandu, že ještě pár bonbonů a utrhnu se z řetězu. Marcel má celkem dobrý dotaz, proč už neděláme rumové pralinky. Ty kráso, já na ně úplně zapomněl. A je pravda, že jsem je už dlouho neviděl. V rámci 1,5 h letu dostaneme jenom vodu a jako bonus Mozartovy koule. Tak taky co klasického dostat v letadle z Vídně do Frankfurtu, že? 😉

Ve Frankfurtu máme na přestup cca 1,5 h, takže se na pohodu proplétáme z jednoho terminálu na druhý. Potřebujeme se dostat o pár podlaží níže a čekáme na výtah. A tu Peggy zavelí: „Jdeme po schodech.“ Podezříváme ji, že již zde na letišti do nás nenápadně „tlačí“ trénink, abychom zvládli náročný výstup. Prostě není na co čekat. 😀 Těsně u naší brány se setkáváme s Martinem Š., který letěl z Prahy a je třeba to zapít. Slovensko bylo samozřejmě připraveno a bráchové vytasí sadu mini Jägermeisterů a učí ostatní pít styl Hastrman – mini flašku si dám do pusy, zacpu si uši prsty a flašku obrátím dnem vzhůru. Foto řekne více. 😉

Z Frankfurtu odlétáme kolem 10 večer a čeká nás cca 12-ti hodinový let. Po cca hodině dostáváme jídlo a já mezitím sleduji první polovinu filmu Splitsville. Pak se mi podaří zalomit a prospím většinu letu, což velmi oceňuji. Ráno se servíruje snídaně a já dokoukávám druhou polovinu filmu. Takže nakonec ten 12-ti hodinový let celkem rychle utekl.

6.1.2026

V Sao Paulo nás uvítala teplota 17 stupňů, takže solidní skok ze zimy. Procházíme skrz letiště na navazující let do Mendozy, který je v režii letecké společnosti GOL. Čeká nás další security kontrola, kde mi seberou vodu, kterou jsem dostal v letadle, což mě překvapuje, ale co už. I když máme celkem čas, tak valíme směr naše brána a celkem se projdeme. Když už jsme skoro tam, tak zjistíme, že nějak šachovali s čísly bran a musíme zpátky. To nás samozřejmě nerozhodí, bereme to jako další skrytý trénink. 😉 U již správné brány se setkáváme s Vojtou, který letěl přes Paříž. Vojta je trochu nesvůj ohledně svého odbaveného batohu, protože si není jistý, zda si ho měl zde v Sao Paulo vyzvednout a znovu odbavit. Na lístku má jako všichni ostatní i finální destinaci Mendoza, takže ho ujišťujeme, že je vše ok. Protože mi sebrali tu vodu, tak si u brány kupuji Colu. Napiju se a tu si uvědomím, že v levé ruce držím víčko a v prvé ruce držím flašku Coly. To by nebylo nic závratného, ale já mám mezi pravou a levou rukou mezeru půl metru!!! Ano, jsem mimo Evropskou unii a víčka nejsou natvrdo připojena k flašce. 😉

K letadlu nás dopravuje autobus, který nám udělá okružní jízdu po celém letišti. V rámci 4 hodinového letu dostaneme mini chipsy, cookies a džus. Nízkonákladovka jak vyšitá. Poslední let byl pocitově nekonečný a já se těšil, až to budeme mít za sebou a budeme na hotelu.

Přistání je na pohodu a vstup do země proběhl bez komplikací. Naběhneme tedy k pásu a dychtivě vyhlížíme naše duffle bagy. Jak jsem psal, již jsme byli připraveni, že někomu nemusí dorazit batoh. První batoh uloví Martin Š., který letěl z Prahy. My ostatní stále čekáme. Množství batohů a tašek na pásu řídne, jak jsou všemi ostatními odebírány. Po několika minutách se na pásu točí už jenom pár kousků, takže jsme přesvědčeni, že ještě přivezou další várku, protože nikdo kromě Martina nemá svůj batoh/duffle bag. A nejsme sami, jsou zde i další cizí lidi, co čekají na své batohy. Něco prostě ještě MUSÍ přivést. Za chvilku přijde borec z letiště a suše oznámí, že tohle je všechno, nic dalšího už nedorazí. Díváme se jeden na druhého a nechápeme. To si dělá srandu? To jako z 8 lidí má batoh pouze 1 člověk? 7, slovy SEDMI lidem nedorazily batohy??? Čekali jsme hodně, ale tohle překonává veškeré naše představy. No nic, musíme vyplnit formulář ohledně ztraceného zavazadla a pojedeme na hotel. Borec u okýnka hned ze startu působí, že tohle je pro něho denní chleba, a tak velmi rychle vyplňujme formuláře a budeme čekat, zda batohy/duffle bagy najdou a co nejdříve pošlou směr Mendoza.

Před letištěm na nás čeká náš odvoz v dodávce a řidič je živelný „děda“ jménem Osvaldo. A teplota venku? Krásných 28 stupňů – tady jsme již v regulérním létě a na čele se mi objevují kapky potu. Za cca půl hodiny jsme na hotelu International, který je krásně v centru Mendozy. Beru si pokoj s Martinem H. a jdeme se zabydlet a vybalit. No vybalit, spíše zjistit, co všechno mám v příručním zavazadle. 😀 Na hotelu je již od včerejška poslední člen naší výpravy – Anton z ČR. Ten nám doporučí nedalekou venkovní pizerii, takže ji bereme útokem, protože nám solidně vyhládlo. Po jídle se jde nakupovat. Tím, jak nám nepřišly batohy/duffle bagy, tak se kupují zubní pasty, kartáčky, kšiltovky, atd. Hotel má i svůj venkovní bazén, takž někdo kupuje i plavky. 😉 Zaskočíme i do outdoorového obchodu s trefným názvem Aconcagua, protože musíme pořešit plynové kartuše, atd. Po nákupech se odebereme na bazén, kde se radíme, jak dál. Kvůli aklimatizaci nemůžeme zůstat v Mendoze ani den, takže je jasné, že zítra odjíždíme směr hory a budeme doufat, že mezitím se najdou batohy a necháme si je přivést přímo tam.

Po sedmé jdeme zpátky na hotel a domlouváme se na večeři. A co si dát v Mendoze na večeři než steak. Tím je nejen Mendoza proslulá – pořádný hovězí steak. Hotel je umístěn opravdu velmi dobře, takže hned přes ulici jdeme do místí streakárny El Asadito. Uvítá nás nádherný prostor a výběr ze spousty variant steaků. Když se zeptám, jak je velká porce, tak borec řekne, že to je cca 0,5 kg masa!!! Aha, takže tady se bavíme o trochu větších porcích. Objednáme si a když to začnou nosit, tak je nám jasné, že do téhle restaurace se musí chodit s opravdu prázdným žaludkem, jinak se to do vás nevejde. 😀 Maso je výborné a již dneska je nám jasné, že tady nejsme naposledy. 😉 Při odchodu si fotím „kuchyň“, kterou bych spíš nazval pekelnou výhní, kde je obrovský rošť, na které se peče neskutečné množství masa. Odcházíme kolem desáté a zjišťujeme, že se to tady teprve rozjíždí a špička bude podle všeho kolem půlnoci. Ano, již tady si začínáme uvědomovat, že tady bude všechno fungovat trochu jinak. 🙂 Já valím hned na hotel a někteří se ještě pustí do ulic, aby nasáli Argentinskou atmosféru se vším všudy.