7.1.2026 – hurá do hor
Včera jsme si přiobjednali i snídani na hotelu. Na snídani vyrážíme již v sedm a lahodné pokrmy se podávaly v nejvyšším, osmém patře s otevřenou terasou. To znamená jediné – luxus výhled na celou Mendozu. Jsem překvapen, jak je Mendoza zelená. Stromy jsou skoro v každé ulici, takže na první pohled je zde více zeleně než betonu. Mám za to, že k tomu byla Mendoza v podstatě „donucena“, protože letní teploty zde šplhají jasně nad třicet a bez té zeleně by se tady nedalo fungovat. Na snídani si dávám jogurt, croissant, marmeládu, čaj, banán – bylo z čeho vybírat. Po snídani Peggy ostatním páruje Garmin messengery s telefony, abychom byli v horách neustále ve spojení. Já jsem si přivezl svůj satelitní komunikátor, takže jsem byl již „na příjmu“. 😉
Jakmile máme hotovo, tak se rozprchneme do ulic, protože ještě máme spoustu věcí na zařizování. Já si musím koupit deku, abych úplně nemrznul v refugio (nemám spacák – ten je v duffle bagu). V Carrefouru mě fascinuje „rychlost“ u pokladen. Stojíme v řadě, je nás i s místními celkem dost, ale otevřené jsou pouze 2 pokladny. To by ještě nebyla taková hrůza, ale rychlost s jakou skenují jednotlivé položky je mazec. Oproti nepřetržitému pípajícímu tónu v českých obchodech to tady pípne a 5-6 sekund ticho. Už se tomu jenom smějeme, nic jiného nám nezbývá. Tady to je rychlost ala no stres či maňana (zítra). 😀
Další důležitá položka na seznamu je směna peněz. Podle mapy.cz má být směnárna přímo v Carrefouru. Bohužel se z toho vyklube okénko, kde si důchodci chodí pro důchody. Ve složení Martina, Vojta, Martin a já se teda vydáváme do ulic hledat další banku či směnárnu. Banky nesměňovaly, takže jsme hledali klasickou směnárnu. Dle mapy to tlačíme k jedné křižovatce, kde na všech rozích podivně postávali borci. Když jsme u nich, tak na nás z ničeho nic začali mluvit (samozřejmě španělsky) a rukama ukazovali směnu. Tohle bylo jasné znamení, že jsme správně, ale chtěli jsme směnu provést aspoň v trochu ofiko směnárně. Zajdeme dle mapy do nitra jedné z budov, kde si nás odchytne borec a vede nás v komplexu úzkým schodištěm do prvního patra do jeho „kanclu“. Pár vteřin jsme trochu nesví, ale pak už to vypadá, že je vše ok. Chceme směnit 100 USD a díky slušnému kurz dostáváme cca 146 000 argentinských pesso. Odvoz nakonec posouváme z 10 na 11 dopoledne, protože všichni máme spoustu zařizování podle toho, co komu chybí/nechybí a má/nemá v příručním zavazadle.
V 10:30 již sedíme v hotelu ve společenské místnosti a čekáme na odvoz. Protože všichni nestihli směnárnu, tak po cestě směr horská oblast Cordón del Plata se zastavíme v „naší“ směnárně. Během té doby si Martin Š. odskočí do McDonaldu. Když se všichni vrátí ze směnárny, tak se rozjíždíme, když tu si někdo všimne, že chybí Martin. Peggy vyskočí z auta a jde pro Martina. Během té doby nám policajt ukazuje, že tady nemůžeme stát a musíme jet. Osvaldo tedy musí udělat kolečko a díky jednosměrkám to je trochu větší kolečko. Sranda je, že to samozřejmě neví Peggy s Martinem, tak doufáme, že tam počkají. A ano, pochopili to, takže po našem kolečku je nabíráme a konečně opouštíme Mendozu a valíme to směr hory. Teda, ještě jsme měli jednu zastávku – letiště. Bylo třeba zjistit aktuální situaci ohledně našich zavazadel. V kanclu v rámci ztracených zavazadel nám borci zcela v klidu řeknou, že tohle je záležitost jiné společnosti a její zástupci tady budou až zítra. Nic víc, nic míň. Jdeme tedy na klasické informace na letišti a ani tam nepochodíme. Nejsou nám schopni dát telefonní číslo přímo na tu společnost, nejsou schopni vysvětlit, jak přesně to funguje, atd. Prostě nula. Opět si utvrzujeme, že tady to funguje opravdu jinak. No nic, musíme dál, tak opouštíme letiště s tím, že Peggy je bude bombardovat skrz jiné kanály a kontakty.
Jsme cca hodinu na cestě a Peggy volá borcem, že má nějaké batohy a položí to. Když si chce Peggy potvrdit, že mu dobře rozuměla a volá mu zpátky, tak to borec nezvedá. Píše mu na Whatapp, ale taky žádná odezva. Na chvilku zastavujeme a máme válečnou poradu, zda to otočit nebo jet dál. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme dál na refugio a zavazadla pořešíme zítra. Jedemr po rychlostí silnici a společnost nám na obou stranách dělají vysušené pláně, které jsou obehnány solidními kopci. Jakmile Osvaldo sjede z hlavní cesty, tak se začneme nenápadně drápat nahoru. Finální úsek je již solidní stoupák, kdy se v naší dodávce pomalu prokousáváme v rámci klikaté silnice výš a výš. Místy nám zahrabou kola, ale Osvaldo to zkušeně a nekompromisně tlačí nahoru. Nakonec se dostaneme až do výšky 3 000 m.n.m.
Jsme ubytování v refugio Ski&Montaňa, která je v dané oblasti nejvýše umístěná. Majitel vypadá jako ošlehaný šerpa, ale nakonec se dozvíme, že je původně z Venezuely. Máme jednu společnou ložnici, kde se všichni natlačíme s tím, že Peggy bude spát na karimatce. Od tří do čtyř odpoledne je vyhrazený čas na jídlo a přípravu na aklimatizační výlet. Ano, není na co čekat, takže ještě dneska odpoledne si dáme do těla. V tu dobu jsme ještě netušili, jak moc. 😉 Na jídlo si dávám od Adventure menu Penne s parmazánem.
Slováci na výšlap vyrazili o něco dříve a opačným směrem než my. Cílem je nedaleký vrchol Cerro Loma Blanca (3 642 m.n.m.). Pomalu nastoupáváme metry a jsou čím dál pěknější výhledy. Co bohužel není lepší, je počasí. Postupně se tedy prokousáváme do sedla ve výšce 3 340 m.n.m., kde nás uvítá mírný déšť. To nás samozřejmě nezastaví a my pokračujeme směr vrchol. V rámci finálního výstupu potkáváme nejprve lamy a poté Marcela a Antona, kteří již zvládli vrchol z druhé strany a sestupují. Z vrcholu je luxus výhled na všechny strany, i když je nám jasné, že počasí bude podle všeho všelijaké. Nesmí samozřejmě chybět focení tam a tady a budeme dělat tohle a tamto. Jde na nás vidět, že jsme se všichni těšili do hor a užíváme si to. Nejvíce mě fascinuje pohled na horskou část za vrcholem, která díky rezavo-hnědé barvě vypadá jak z Marsu.
V rámci sestupu volíme cestu, kterou nahoru přišli Marcel a Anton. Bohužel hned ze startu se nám podaří sejít z cesty a už se v tom vezeme. A aby měl sestup pořádnou šťávu, tak začne pršet/sněžit. Peggy coby zkušená horalka vybírá cestu/necestu a místy to je opravdu dramatický sestup do Marsu. Po další hodině jsem díky intenzivnímu dešti durch, i když mám nepromokavou bundu. Začínáme bojovat jak s deštěm, tak mokrým terénem a zimou, protože se připozdívá. A do toho se mi ozve hlava – permoníci začali svoji večerní šichtu a já cítím v hlavě každý tep. Jakmile sestoupíme do rezavo-hnědého kamenného moře, tak to nejhorší máme za sebou, ale byl to opravdu náročný sestup v ostrém terénu. Finální pasáž do Ski&Montaňa dojíždím na autopilota.
Zpátky jsme v osm večer a všichni solidně promočení. Než se ukryjeme v teple a suchu refugio, tak je samozřejmě nutná fotka přeživších coby důkaz místo slibů. 😉
Hned potom se všichni převlíkáme do suchého, respektive si vzájemně půjčujeme, co máme. Martin Š. mi půjčuje zateplené kalhoty a tělo hodím svou péřovku. Chci se pomalu přesunout do společenské místnosti, ale tělo dá jasně najevo, že si chce lehnout. Rozkaz zněl jasně, takže se hodím do horizontální polohy. Po chvilce se na mě přijde podívat Peggy, zda je vše ok a zda nechci prášek a čaj. Souhlasím, protože začínám mít hlavu jak ve svěráku. Když Peggy přinese drink a prášek, tak si sednu a najednou je mi hrozně špatně a během pár sekund letím na záchod, kde hodím 3 tyčky – vše jde ze mě ven. Pak do sebe hodím prášek a hned jdu spát. Jak jsem psal, nemám spacák, takže jsem se přikryl svou novou dekou a dekou, co byla na posteli a překvapivě mi není zima.