11.1.2026 – meta 5 000 m.n.m.
Tak dnešní noc byla diametrálně odlišná od té minulé. Oči přestaly řezat a i lýtka se už tak nezapalovala. A to znamenalo jediné – vyspal jsem se. Probouzím se opět v 6:30 (opět solidní dvanáctka) a do mobilu si dopisují včerejší den. Pak už vystrčím hlavu ze stanu a uvítá mě skoro vymetená obloha. Díky tomu se nám naskytnou dechberoucí výhledy dolů do údolí, ze kterého jsme přišli a na opačné straně vidíme horské štíty, kam budeme pokračovat. Ráno je samozřejmě solidní zima, takže mám na sobě v podstatě vše. Jdu s Vojtou pro vodu, která je několik výškových metrů nad kempem, takže se nám pak naskytne luxus pohled na celý kemp s údolím.
Posnídáme, uvaříme spoustu čaje do termosek a poté pobalíme stany a připravujeme se na odchod. Ještě jsem nepsal o jednom ranním rituálu, který máme a vždy před odchodem ho realizujeme. Peggy chtěla, abychom měli nějakou chytlavou melodii, na kterou budeme ráno cvičit. Nakonec vyhrála Haka. Ano, tak Haka – maorský tanec, který asi nejvíce proslavil All Black (novozélandská ragbyová reprezentace). A tak se vždy postavíme do kolečka, pustíme Haku a každý musí vymyslet nějaký jednoduchý cvik, který každý opakuje. A pak předá pomyslný štafetový kolík dalšímu vedle, až se všichni prostřídáme. Řeknete si blbost, ale nás to dobře nastartuje do dalšího výstupu. 😉
Po rozcvičce nahodíme na záda batohy, které jsou proti logice každým dnem těžší a těžší a valíme to směr ten bílý kopec vzadu. 😀 Každý už jede podle sebe, takže za chvilku máme utvořeny tradiční skupinky a na pohodu ukusujeme další výškové metry. Nejprve projdeme skrz kemp, zastavíme se u vody a dočepujeme si na dopoledne a pokračujeme dále. Zjišťujeme, že je zde ještě jeden mini kemp nad „naším“ kempem a pozvolna stoupáme dál. Při jedné pauze si Martina uvědomí, že si zapomněla sbalit pončo a nechala ho v kempu. Peggy neváhá, odhazuje batoh a valí dolů. Bavíme se o cca 1 hodině šplhání nahoru a 130 výškových metrech. My pomalu pokračujeme dále, protože Peggy je tak namakaná, že nás 100% dostihne než dorazíme do kempu.
Počasí je dneska víc než slušné. Jsou zde mraky, ale jen tak na okrasu, aby dotvářely dramatickou atmosféru horského prostředí. Sem tam se to solidně zatáhne, ale trvá to jen chvilku a poté na nás opět vykoukne Slunce se vší parádou. Celkově nás čekalo cca 400 výškových metrů, takže někde musel přijít solidní stoupák, který nás prověřil. Finální pasáž ke kempu byla v krásně otevřeném údolí, kde jsme před sebou měli obrovskou stěnu, která byla zakončena mega sněhovou římsou, ze které se to protahovala na obě strany k dalším vrcholům.
Kolem poledne docházím do kempu La Hoyada (4 640 m.n.m.). Celé kempoviště je pod sněhem, takže tady stavíme stany přímo na sníh. Následuje polední jídlo a diskuze o tom, co budeme dělat, resp. víme co budeme dělat – musíme vyšplhat ještě výš kvůli aklimatizaci – ale jak vysoko se musíme vyšplhat. Peggy bude spokojena, když vystoupáme aspoň do 5 000 m.n.m. Anton, Anton, Marcel a Vojta to chtějí zarvat až na tu římsu, co je asi 5 200 m.n.m. Martina, Martin H., Peggy a já se domlouváme, že dáme těch 5 000 m.n.m. a Martin Š. si šel lehnout, protože celkem bojuje s hlavou. Odpoledne se počasí začíná kazit a je více zataženo než jasno, ale to nás nezastaví. Když se vyjasní, tak krásně vidíme jednotlivé cesty vedoucí nahoru, které se klikatí v ostrém terénu.
Než vyrazíme, tak si odskakuji dneska podruhé na velkou. Zatím tomu nepřikládám nějaký velký význam, ale časem pochopím, že to byl signál, že dneska to bude ještě zajímavé. 😉 Rychlíci už jsou dávno na cestě a naše čtyřka na pohodu vyráží směr hore s cílem ukořistit hranici 5 000 m.n.m. Během pozvolného stoupání se mi potřetí ozvou střeva a dávají mi přesně minutu. Tady ve svahu při výstupu není prostor na hraní si na gentlemana, takže lehce zpomalím, a pak ostro odskakuji pár metrů z trailu a jdu na to. Postupujeme dále a počasí si s námi pohrává – jednou máme vše jak na talíři a vidíme okolní krásu, abychom za pár minut viděli sotva pár metrů před sebe. Vůdkyní je samozřejmě Peggy, která nakonec navrhne cestu ala středem nahoru. Metodou cik-cak se prokousáváme nahoru a ukrajujeme solidní výškové metry. Když se otočíme, tak v dálce vidíme mini kemp s našimi stany.
Jakmile se dostaneme na pomyslný hřeben, tak už nás čeká jen nějak cca 80-100 výškových metrů na hřebeni, abychom dosáhli vytoužené pětitisícovky. Pomalu šlapeme a tu Peggy zahlásí vytouženo cifru: „5 000!!!“. Zde už celkem solidně fouká, ale počasí se umoudří a mraky se roztrhnou. Tudíž „vrcholové“ fotky máme s horskými štíty za zády. Tak se mi to líbí.
Zpátky to bereme trošku jinou cestou, ať to není nuda. Jakmile se dostaneme zpátky do prudkého svahu, tak Martin neodolá, uplácá velkou sněhovou kouli a snaží se ji rozkutálet dolů. Bohužel sníh je odpoledne roztátý a velice se lepí, takže koule v prudkém svahu urazí sotva pár metrů a rozpadne se. Naše představa, že se koule povalí málem až do kempu, se tedy rozpadne jako samotná koule. 😀 Při sestupu se opět ozvou střeva a to jsem již na pozoru, protože tohle je číslo 4. Zkušeně opět zpomaluji a odskakuji ve svahu vykonat potřebu. Zpátky v kempu jsme za cca 45 minut po čtvrté hodině odpolední. Jj, dolů to jde opravdu rychle a lehce. Výrazný rozdíl oproti tomu, když se jde nahoru. 😉 Následující čas trávím ve stanu a dopisuji zážitky z dneška, a poté na dvacet minut usnu.
Kolem páté je čas na večeři a dneska jsem si „uvařil“ Penne s parmazánem. Ano to Penne, které mi nesedlo první den na refugio. Tak uvidíme. Ale zatím musím pochválit své tělo, že od toho šavlového tance již nemá problém s jídlem či hlavou, takže to vypadá dobře. Po večeři co jiného než toaleta. Pak jdu pro vodu, která je několik desítek výškových metrů níže pod kempem a po cestě zpátky opět toaleta. Jdu si čistit zuby a poté hádejte co. Ano, správně zadní řada – toaleta. To už ani nevím pokolikáté to je, a tak beru kladivo v podobě dvou Endiaronů, abych měl klidnější noc. Jdu spát kolem sedmé, protože zítra vstáváme velmi brzo, abychom uskutečnili co nejvyšší finální výstup. I tak ještě kolem devíti vybíhám, protože nemám odvahu si uprdnout. 😀 Nakonec to asi bylo celkem 9x, což je masakr.
