10.1.2026 – mazec noc a jdeme do sněhu

Vím, že ty nejčerstvější zážitky většinou bereme za ty nejintenzivnější, nejdrsnější, které jsme kdy zažili. Ale to, co se dělo včera v noci, tak ve své paměti marně hledám podobnou noc. Kolem deseti mě začaly ostře řezat obě oči a musel jsem neustále mrkat, abych očím ulevil. A do toho se mi začaly hodně zapalovat lejtka. Již večer jsem věděl, že je mám spálené, ale v noci to byla jiná liga. Lýtka opravdu hořela a já jsem nebyl schopný usnout. Neustále jsem se převaloval a kolem půlnoci jsme to již nevydržel a vzal si paralen. Ten pomohl napůl – přestal jsem cítit lýtka, ale oči neustále řezaly a já mrkal o 106. Řezání připisuji jak odrazům od sněhu, tak tomu, že v těch mračnech nenápadně útočily mini krystalky sněhu přímo na oční bulbu. Noc byla díky tomu nekonečná a já se ve výsledku skoro nevyspal.

V 6:30 to zabalím, co se týká pokusů o spánek a vylézám ze stanu. Venku mě uvítá vymetená obloha a nádherný východ slunce. A taky solidní zima, na stanu je námraza. Tak tu zimu jsem díky ultra nabušenému spacáku nezaznamenal. 😉 Ve stejnou dobu vstával i Martin H. a Vojta. Krásný východ využívám k focení, protože je opravdu na co koukat. Konečně i vidím, v jakém krásném prostředí kempujeme, a že jsme obklopeni horskými štíty ze všech stran, z niž někteří mají i sněhové čapky.

Za chvilku jsme již všichni vzhůru a začíná ranní kolečko. Ohříváme si vodu na čaj a zalití ovesných kaší či poridge. A zjišťujeme, že jsme všichni spálení díky včerejší odpolední „procházce“ a i další bojují s očima. Soutěž o nejlepší opálení/spálení vyhrává Anton SK, který měl včera čelenku, takže má červený obličej a uprostřed čela má ostrou linku, která rozděluji červenou a bílou oblast. Během ranního kolečka sbíhají dolů do refugio Anton ČR a Marcel. Anton potřeboval lepší boty a nakonec se ozvalo více lidí, že by taky něco potřebovali. A kdy jindy pro to vyrazit než teď, že? Zítra to už bude hodně z ruky. Během snídaně se bavím s Peggy, že musíme nějak pošachovat spaní. Můj Husky stan se na konci zužuje, Vojta má mega karimatku, a tak ve výsledku to vypadá tak, že na začátku stanu je Vojtova karimatka a 3/4 moje a na konci už jenom Vojtova karimatka. Takže jsem spal na takovém protaženém trojúhelníku. 😀

Po snídani se na pohodu sbalíme a vyrážíme do dalšího kempu, resp. uvidíme, kam dojdeme. Já už nyní nasazuji nekompromisní pouštní mód, kdy jsem co nejvíce zahalen, Slunce neslunce. V otevřeném údolí se vydáme po jeho levé straně, která nám hned ze startu ukazuje, že nás povede do zasněžených kopců. Než jsme vyrazili, tak jsem si ještě nakapal do obou očí, abych jim ulevil. Levé oko se během hodinky zklidnilo. Zato pravé oko mi dávalo čočku celý den.

Začátek trailu byl pozvolný, ale poté jsme se zakousli do ostřejšího stoupání a rychlost klesla na ala šnek. Pomalu se prokousáváme o další a další výškový metr a tu v protisměru začnou proudit běžci, kteří to valí v kraťasech, tričku a běžecké vestě. Koukám na to jako na zjevení, a když si to proti mě na pohodu valí důchodkyně, tak nechápu. Jsme přece ve skoro 4 000 m.n.m., ne? 😀 A další věc je, kdy teda startovali nahoru? A odkud? Na tyto otázky raději nechci znát odpověď. 😀

Kolem 2 dorazím k místu, které se nachází ve výšce cca 4 000 m.n.m a je to jediné „vhodné“ místo ke stanování. Marcel, Anton a Anton již mají postavený stan a chystají se na vaření. Jakmile dorazí zbytek, tak si na sněhu vybereme vhodné plácky a taky postavíme stany. Jakmile máme postaveno, tak Peggy ještě jednou zmapuje okolí a moc se jí to nelíbí. Jsme v suťovisku a kolem nás jsou solidní kameny. Na první dobrou to vypadá, že okolní svahy jsou celkem daleko, ale ty velké kameny dávají jasnou informaci, že tady se to může sunout až k nám. Peggy se omlouvá, že si toho nevšimla dříve a rozjede se velká diskuze, zda zůstat a risknout to nebo vše sbalit a jít dál cca 250 výškových metrů až do ofiko kempu, i když nevíme, jak to tam vypadá s počtem míst, atd. Protože jsme celkem solidně vyždímaní a třeba Martin Š. poslední úsek bojoval, aby došel aspoň tady, tak je verdikt nejednoznačný. Nakonec se domluvíme, že to ještě zarveme až do kempu, ať máme všichni klidné spaní.

Protože jsem doteď nesl celý stan, tak říkám Vojtovi, že nyní ho vezme on, ať se prostřídáme. Vojta s tím nemá žádný problém a nakonec se nabídne, že vezme Martinovi Š. jeho mega batoh a on si vezme ten jeho malý batoh (jak jsem psal – Vojtovi nepřišel jeho velký batoh, takže byl opravdu minimalisticky sbalen). Pokračujeme po, ze začátku, mírně stoupajícím „hřebeni“ uprostřed táhlého údolí výš a výš. Počasí se zlepšuje, tak aspoň máme nějaké ty výhledy. Poslední třetina úseku již je solidní stoupák, takže opět zpomalím a strojově kladu jednu nohu před druhou. Poslední pasáž je sice ve formě cik-cak, ale je to v brutálně ostrém kopci, takže jedu systém 30 kroků, pauza na vydýchání a zase 30 kroků a pauza. Je to sice pomalejší, ale je to jen otázkou času, kdy dorazím do kempu.

Jakmile překonám pomyslný vršek posledního kopce, tak na mě o trochu níže vyskočí odměna v podobě kempu ve výšce 4 280 m.n.m. Sedám si k těm, kteří dorazili dříve a Slováci si dělají srandu, že musíme počkat na Peggy, zda tady (ofiko kemp) můžeme postavit stany a bude to bezpečné. 😀 Jakmile dorazila Peggy se zbytkem, tak nás všechny pochválila, že jsme to zarvali až sem nahoru. Povolení se stavbě stanů samozřejmě dostaneme, takže vybíráme nej místa a stavíme. S Vojtou tedy stavíme stan, a protože u vstupu do stanu máme solidní bahno z tajícího sněhu, tak si tam vyskládáme kamennou předsíň, abychom to bahno netahali do stanu. Pravé oko stále řeže, takže jakmile je postaveno, tak si lehám do stanu a kapu si do oka další várku a odpočívám.

Kolem páté si vařím večeři a podává se Chilli Con Carne, což je jedno z nej jídel od Adventure menu. Počasí se v tu dobu střídá jak na houpačce – chvilku se to trhá, pak se úplně zatáhne, jednou je i silný vítr, takže i teplota jde pocitově dolů. Protože minulou noc jsem toho moc nebo spíše skoro vůbec nenaspal, tak to balím již v šest. Než ale jdu spát, tak si ještě jednou dám pořádnou dávku očních kapek. A jak tam tak ležím, tak ke mě přijde Peggy a říká mi, že si mám ty kapky nechat u sebe a budu boss přes oční kapky. 😀 Než úplně zalomím, tak se dozvím, že přece jenom bude akce kulový blesk ohledně spaní. Mým staronovým parťákem bude Martin H., který má rozumnou velikost karimatky, takže bychom se měli v pohodě vejít do mého stanu. Dělám si z Martina srandu, že k tomu svolil, protože se mu líbí ta kamenná předsíň, kterou máme před stanem. Pak už se přepínám do spacího módu a jsem mile překvapen, že oční kapky během hodiny zabraly, oko přestalo řezat a já usínám.