12.1.2026 – vystoupat co nejvýš
Dnešní budíček byl ostrý – 4:30!!! Až jsem si říkal, zda jsem na dovolené, protože takhle brzo nestávám ani do práce. 😀 Co se týká noci, tak ta byla ok – střeva se uklidnila, resp. kladivo v podobě 2 Endiaronů zabralo. Hned po probuzení zjišťuji nemilou věc – tentokrát čelovka nesvítí vůbec. Měním baterky, ale nepomáhá to. V půl páté ráno, kdy je tma, je tohle celkem nepraktické, což si hned potvrdím, kdy pro jistotu odbíhám na velkou a vše se děje pod dohledem světla z mobilu. A k tomu je opravdu solidní zima, takže mi málem umrzly půlky. 😀 Co ale hlavně řeším je, že bez čelovky se půjde nahoru celkem blbě. No uvidíme. Ranní kolečko je celkem zmatené, není dostatek vody, takže z původního plánu startovat v 5:30 je nakonec 6:00. Toto mi hraje do karet, protože v tu dobu už začíná svítat a já budu schopný jít i bez čelovky. Na snídani si vařím klasiku – ovesnou kaši.
Hned ze startu cítím, že mi snídaně vůbec nesedla a bezpečně uzavírám naši karavanu ve šnecím stylu. Krok, nádech, krok, výdech. Postupujeme stejnou cestou, jakou jsme včera prošlápli v rámci odpoledního aklimatizačního výšlapu. I když mi není dobře, tak hlava je stále naprosto čistá, což mi dělá radost, protože z toho jsme měl před výpravou celkem respekt. Počasí je dneska vzorné a díky tomu zažíváme luxusní východ Slunce. Na východě se postupně zobrazuje oranžový pás, a poté se protější horské štíty zalijí do oranžovo-zlatavé barvy. Nádhera.
Jakmile se dostaneme z ostrého stoupání na hřeben, tak si dáváme zaslouženou pauzu. Slunce už jede bomby a my máme dechberoucí (a to doslova dech beroucí) výhledy na všechny strany. Jsme skoro v 5 000 m.n.m. a společnost nám dělají sněhem pokrytí titáni, kteří se tyčí až do výšky kolem 6 000 m.n.m. Na stejném místě jako včera jsme víceméně za stejnou dobu, ale mě osobně to stálo daleko více sil. Pokračujeme po „hřebeni“ směrem sněhová římsa. Nejprve jdeme cik-cak metodou a já stále uzavírám peloton. V tuto dobu začíná bojovat s žaludkem Anton ČR, kterému nesedl ionťák. Druhá polovina výstupu na římsu je již ve formě táhlého stoupání, které nás nešetří. Ale za tvrdou dřinu je nám neustále servírovaná luxusní odměna ve formě výhledů, které by se daly rámovat a věšet do obýváku. 😉
V půl desáté jsme na římse, což je v podstatě protáhlé sedlo, které nabízí pokračování na obou koncích. Ale ta nej odměna na nás čeká při pohledu za sedlo. V dáli se tyčí celkem povědomá hora. Ano, je to Aconcagua – náš vysněný cíl. Dáváme si pauzu, já do sebe tlačím energy tyčku a ořechy, abych se nahodil. Nyní jsme ve výšce 5 200 m.n.m. Domlouváme se, co dál. Je třeba počítat s tím, že dneska je v plánu i sejít zpátky až do refugio, což je z posledního kempu cca 8 km a 1,75 výškových km dolů. V rámci aklimatizace Peggy stačí, že jsme vystoupali do výšky 5 200 m.n.m. Hlavní je, že jsme v pohodě strávili noc v 4 680 m.n.m. Takže kdo chce, tak má dneska splněno. To je pro mě dobrá zpráva, protože dneska opravdu nemám formu na trhání rekordů. Další, kdo bere výšku 5 200 m.n.m. jako své dnešní maximum je Anton ČR a Martin Š. Domlouváme se s Peggy, že na ně nebudeme čekat v kempu, ale sbalíme se a hned pofičíme až dolů a sejdeme se až v refugio.
Loučíme se a valíme to dolů do kempu. Dolů to vždycky jde parádně, takže sestup trvá necelou hodinku. Jj, nahoru 3,5 h, dolů 1 h. 😀 S Martinem Š. a Antonem ČR se domluvíme, že do cca hodinky vyrazíme. Nejprve lehce spočnu a poté se začnu balit. S Martinem H. jsem se domluvil, že vezmu ze stanu tyčky a kolíky a on vezme tropiko. Než jsme sbaleni, tak do kempu dorazí druhá trojička – Anton SK, Martin H. a Martina. Nakonec vystoupali do 5 300 m.n.m. a stačilo jim to. Martin Š. a Anton ČR jsou sbaleni o něco dříve, tak jim říkám, ať na mě nečekají, že je doženu.
Vyrazím po půl dvanácté a s každým výškovým metrem dolů se samozřejmě jde lépe a lépe. Počasí tady nahoře je stále jasné, ale čím jsem níž, tím se počasí horší a viditelnost pomalu klesá. V jednu chvíli si nejsem jistý, zda jdu správně, tak pro sicher koukám do mapy. Ano, jsem správně. Jen, když je daleko lepší viditelnost než když jsme tohle šli nahoru, tak vše kolem vypadá úplně jinak. 😀 Když procházím kolem prvního kempu, tak ho skoro nepoznávám, protože zde solidně ubylo sněhu. Sestupuji dál a čeká mě sekce, kterou jsme pár dní zpátky rvali odpoledne z posledních sil, protože jsme se tenkrát rozhodli, že nebudeme riskovat spaní v suťovisku. Zde to je již zcela bez sněhu a cesta dolů se mi zdá nekonečná. Nechápu, jak jsme to mohli tenkrát zarvat až nahoru ve sněhu, kdy jsme už byli solidně vyždímaní. Lidská mysl je mocný nástroj – prostě jsme si tenkrát řekli, že musíme dojít do ofiko kempu, tak jsme tam prostě došli. 😉 V nižší partii potkávám spoustu turistů, kteří to tlačí nahoru. Ale většina z nich má jen mini batohy a zbytek jim vynáší muly, které jsem potkal několik desítek minut zpátky.
Míjím místo, kde jsme původně chtěli spát a je úplně bez sněhu, viz první fotka. Pokračuji v kamenném sestupu a doháním Antona ČR a Martina Š. Všichni se shodujeme na tom, že ten setup je nekonečný. Jakmile se blížíme k poslednímu kempu, tak se okolí začne zelenat a to už víme, že jsme kousek od cíle. Počasí se umoudřilo, takže finální část nám nabízí luxus pohledy do celého údolí. Do refugio dorazíme kolem třetí odpoledne. Za cca 45 minut dorazí Anton SK, Martina a Martin H. Peggy nám ve tři psala, že s Vojtou a Marcelem to zarvali až do výšky 5 800 m.n.m., nyní již sestupují, ale jsou teprve v druhém kempu. Předpokládáme, že tedy dorazí nejdříve kolem pěti. V tu dobu by tady již měl být Osvald (náš řidič), takže mu, když tak, máme koupit pivo. PIVO? Řidičovi? 😀
Některým solidně vyhládlo, tak si dávají v refugio polévku a burger, jiní to sfouknout pivkem. Kolem pěti dle plánu dorazí poslední trojička a můžeme vyrazit směr Mendoza. Ale nejprve je třeba naložit všechny naše bágly, což je nyní solidní hromada. Osvaldo zkušeně hraje s batohy Tetris a neomylně dostane vše do zavazadlového prostoru dodávky. Dopředu si sedne Martina, která umí trochu španělsky a hovoří s Osvaldem. Líbí se mi, jak Osvaldo při hovoru kouká na Martinu místo na cestu. Ještě, že nyní sjíždíme z hor, kdy se nedá jet více jak 15 km/h a je tu v podstatě nulový provoz. Po hodině naskočíme na normální silnice, tz. nabereme solidní rychlost, ale Osvaldo stále kouká na Martinu, když s ní mluví. Rebel. 😀 Čím jsme blíž k Mendoze, tak je více a více tepleji, takže postupně odhazujeme bundy a mikiny.
Po sedmé večer jsme ve stejném hotelu, ubytujeme se a domlouváme se na další steak v osm. Protože o Aconcaguu byl letos v Expe velký zájem, tak byly nakonec vypsány 2 termíny. No a dneska se ve stejkárně setkáme s druhou skupinou, která se připravuje na odjezd na aklimatizační výlet, ze kterého jsme se zrovna vrátili. Po osmé jsme usazeni v našem oblíbeném podniku a již zkušeně objednáváme steaky podle chuti. Za chvilku dorazí druhá skupina, která si sedne k vedlejšímu stolu. Je krásně vidět, jak jsou ještě naleštění, navoňaní a vše mají před sebou. U naše stolu sedí větrem a zimou ošlehaní jedinci, kteří mají tu spálený obličej, tu nos či lýtka. Samozřejmě hned vyzvídají, co, jak, kde, proč. Martin H. si tentokrát objednal steak pod názvem tomahawk. Když číšník donesl tu mega kost s masem, tak se i druhá skupina zvedla a začala si to fotit. Fakt mega kus – fotka řekne více. 😉
Tady jsme všichni, takže zleva dookola – Martin Š., Peggy, Martina, Vojta, Anton ČR, Martin H., Anton SK, Marcel a já.
Kolem desáté to balíme a loučíme se s druhou skupinou. Než dorazíme na hotel, tak dostáváme instrukce, abychom se dostavili na pokoj 401, kde nocují Slováci. To znamenalo jediné – pokračujeme v párty. Servírují se pivka a rum a pro pobavení si pouštíme vtipné videa na Youtube. Před dvanáctou to balím a valím spát.