13.1.2026 – dokoupit co chybí a zkusit si odpočinout

Vstávám po sedmé a neskutečně mě bolí spálená lýtka. Jakoby jim vadilo teplo a normální nadmořská výška. Když stojím, teda bavíme se o sekundách, tak mi to úplně tahá kůži a musím si sednout. Lehce rozhýbávám nohy a je jasné, že musím do lékárny. Taky se mi na aklimatizačním výletě rozjel opar na spodním rtu a to tak, že v podstatě celý spodní ret je jeden velký opar, takže i tohle potřebuji pořešit. V osm tedy vyrazím k nejbližší lékárně, která je naštěstí za rohem. Jakmile jsem tam, tak si uvědomím, že tady to přece funguje jinak. V osmi je vše zavřeno, nejdříve až v devět. Vracím se tedy na hotel a pokus číslo 2 bude po deváté. Po deváté je již lékárna otevřena. Teda otevřena – i když to je klasická lékárna s dveřmi, tak se vydává pouze přes mini okénko. Postavím se tedy do řady na ulici a čekám. Jakmile jsem na řadě, tak vysolím připravenou větu: „Hablas inglés?“ (Mluvíte anglicky?) Borka zakroutí hlavou, což jsem čekal, takže vytahuji mobil, kde mám již připravenou větu ve španělštině: „Potřebuji něco na spálenou kůži od slunce – Panthenol či Bepanthen a dále něco na rty.“ Jakmile to dočte, tak ji ještě ukážu tu hrůzu, co mám na spodním rtu. Borka tentokrát pokýve hlavou, ztratí se mezi regály a za chvilku mi již podává místní mast na lýtka a další spešl mast na rty. Paráda. Vracím se na pokoj a hned aplikuji obě masti – není na co čekat.

Kolem půl desáté vyrazím na místo, kde si máme dát snídani. Toto místo nám bylo doporučeno vedoucím druhé skupiny, tak uvidíme. Když dorazím na místo, tak už tam je Martin H. a postupně dojde druhý Martin Š. a Vojta a nakonec Martina a Peggy. Moc se mi líbí, že sedíme venku na ulici, protože nasáváme ten šrumec z ulice. Borka z Coffee shopu neumí ani slovo anglicky, takže objednáváme stylem ruce, nohy a na pomoc přichází překladač z mobilu. Dávám si vafle se zmrzlinou a lesním ovocem a je to solidní kalorická bomba. A k tomu samozřejmě horká čokoláda. Martin si dává nějaké snídaňové menu a dostane luxusní krajíc s avokádem a hromadou smaženice na tom. Vypadalo to luxusně, takže zítra si to musím dát. 😉

Na pohodu posnídáme, tedy spíš už to je brunch a poté hned vyrazíme do ulic, protože máme spoustu věcí k vyřízení. Já např. musím sehnat novou čelovku a taky si chci koupit sluneční brýle s ochranou 4. Mám brýle s ochranou 3, což by mělo stačit, ale nechci to riskovat, protože to řezání očí se mi zapsalo celkem hluboko do paměti. Čelovku se mi podaří koupit v prvním outdoorovém obchodě, ale sluneční brýle jsou problém. Mám úzký obličej a většina brýlí je na mě moc velká. Pokračujeme tedy do dalších outdoor obchodů a mezitím si odskakujeme do lékárny pořešit opalovací krémy a spešl balzámy na rty. V jedné velké lékárně/drogerii konečně nalézáme spešl značku, kterou nám doporučila Peggy. Kupuji si speciální opalovací krém na obličej s ochranou 50+ (50 ml) značky Vichy a cena je skoro 1 000 Kč. Nedá se svítit, je třeba se pořádně chránit přes vysokohorským Sluncem. Po solidní útratě v lékárně pokračujeme, proplétáme se uličkami, hledáme další outdoor obchody a najednou je už skoro jedna odpoledne. Protože ve dvě máme domluvený sraz u pizzerie, takže jdu zkusit štěstí do posledního outdoor obchodu Aconcagua. Tam mají brýle, které mi skoro dokonale sedí, takže je beru. Chci platit a platba neprojde. Musím tedy převést peníze na jinou kartu, a pak už to je v cajku a já spokojeně odcházím s novými slunečními brýlemi. V jednom outdoorovém obchodě jsme koupili další plynové kartuše a já jsem měl ve svém batohu 6 ks. Naší poslední zastávkou je Carrefour. Je zde security, tak jim jdu ukázat, že mám v batohu již pár věcí a chci jít dál. Borec pochopil, co bylo mým záměrem a vytahuje velkou nákupní tašku. První sekundy nechápu, ale jakmile vezme můj batoh, hodí ho do tašky a tu začne zamykat, tak pochopím. Tak takhle to tady mají ošéfované. 😉 Dokoupím si nějaké drobnosti, co se jídla týče a valíme směr pizza. Tam dorazíme krátce po druhé a já si dávám napůl pizzu s Martinou. V tom horku nemám hlad a nechci se přecpávat. Peggy s Vojtou místo oběda valí na letiště řešit Vojtův batoh. Zítra odjíždíme směr Aconcagua a Vojta stále nemá svůj batoh. Peggy pro Vojtu samozřejmě rozjíždí i záložní plán. Přesvědčila svého manžela (Pavel Paloncý – ultra legenda), aby přiletěl a vyšplhal se na vrchol Aconcaguy s námi. A dala mu za úkol, aby se v podstatě sbalil za dva lidi. Pavel by měl přiletět zítra, tak uvidíme, jaké bude mít štěstí s batohem on.

Odpoledne polehávám na pokoji, protože přece jenom tento den má být i odpočinkový, abychom nabrali síly na nadcházející dny, kdy půjde do tuhého. Tam už nebude prostor na nějaké úhybné manévry. 😉 Nalézám odvahu to zkusit všechno sbalit a zjišťuji, že to bude solidní masakr to vše nějak dostat do jednoho batohu. No nějak se s tím musím poprat. Ani si nemyslím, že bych měl moc věcí, ale tím, že mám pořádný spacák, pořádnou bundu a kalhoty, atd., celkem velký stan, atd. tak toho je objemově i váhově celkem dost.

V šest máme sraz u bazénu, kde si řekneme veškeré info na následující dny. Dozvíme se, že Vojtův batoh stále není v Mendoze a zítřek vypadá všelijak. Vojta sice neztrácí naději, ale je třeba mít záložní plán, takže má pro sicher dopředu domluvené výškové boty a hůlky v jednom outdoor obchodě. Zbytek věcí, které mu chybí, by měl přivést Palonc, jak jsem psal. V půl osmé jdeme na večeři do tradičního podniku – stejkárna. Již jsem solidně přejezený masem, tak si dávám lehký salát. Dneska to polovina účastníků zájezdu celkem brzy zabalí, takže nakonec tam zůstane Vojta, Peggy, Martina, Martin H. a já. Fajně kecáme o zážitcích z jiných cest až do deseti. Já to pak zabalím a fičím na hotel a zbytek ještě valí do ulic. Přece jenom na Argentinu je to teprve začátek večera. 😀