14.1.2026 – odjezd směr Aconcagua

Spím jako mimino a sám od sebe se probudím v sedm. Než vyrazíme na snídani, tak se začnu pomalu balit, protože check-out je v deset a nechci to honit na poslední chvíli. Páni, jak já to dostanu do toho duffle bagu? A to již nechávám úvazek, cepín, hrubý svetr, solární panely, atd. na hotelu. Finální dobalení nechávám až po snídani, protože se na to musím posilnit. Tohle bude fakt zajímavé.

Před osmou vyrazíme s Marťasem na snídani na stejné místo jako včera. Jak jsem psal v minulém článku – dneska se chystám na ten luxus krajíc chleba se smaženicí. Před kavárnou již sedí Peggy, Vojta a Anton ČR a za chvilku dorazí Slováci. Chleba s avokádem a smaženicí je naprosto luxusní. Tohle byla velmi dobrá volba. 🙂 Všichni se bavíme o tom samém – jak všechny věci dostat do jednoho batohu. 😀 Protože spousta z nás má souboj „Hromada věcí vs jeden batoh“ teprve před sebou, tak Peggy posouvá check-out až na jedenáctou. Po snídani se teda vracím na pokoj a plný sil se pustím do finálního dobalení. Nakonec mám natřískaný duffle bag a k tomu karimatku a plnou tašku Carrefour. Následující dny budou zajímavé, co se týká mých zad a nošení batohu. 😀 Moc se mi líbí přístup Marťase, který na tu váhu batohu říká: „Zda to unesu či ne, to je problém zítřejšího Martina.“ Velká pravda. 😀 Než se přesunu do společenské místnosti za recepcí, tak ještě posílám info domů, co mě čeká v následujících dnech. Teda, stále kličkuji a podávám jen kusé informace a nikde nepadne slovo Aconcagua. 😉

Před jedenáctou vše naskládáme za recepci a vyrazíme na oběd. Martin Š. našel jinou pizzerii, kde vaří i nějaké ty těstoviny, takže se tam postupně všichni sejdeme. Tam se během čekání na naše jídla Peggy dozví, že bágl od Vojty nedorazil ani dneska a tím je jasné, že Vojta musí hned vystartovat do půjčovny pro výškové boty a hole. Vše ostatní by mu měl přivést Palonc. Ten mimochodem před chvilkou přistál v Mendoze, dorazil mu batoh (paráda) a za chvilku by měl přijet přímo z letiště do pizzerie. Jakmile dorazí, tak nechápu velikost jeho batohů. Je v podstatě sbalen pro dva lidi, ale jeho 2 batohy jsou objemově méně než můj natřískaný duffle bag. 😀 Následuje seznamování, a poté pokračujeme v jídle. Všichni máme před sebou nějakou tu pochutinu kromě Martina H. Ten si objednal něco ala lasagne a pořád nic. Již jsme po jídle a jdeme platit a Martin stále nic. Když už se chystáme odejít, tak borka přináší Martinovi jídlo. Ten to musí do sebe doslova naházet, protože za chvilku odjíždíme.

Kolem dvou je naplánovaný odjezd od hotelu. Ale nejprve se ještě řeší s místní agenturou permity na výstup. V tu dobu máme již všechny duffle bagy a batohy krásně naskládané v mikrobuse. A tu padne dotaz, zda všichni máme u sebe pasy, protože jsou nutné při prokazování v rámci permitů. Já si myslím, že pas mám ve velkém batohu, který mám nyní sbalený v duffle bagu. Trochu mě uklidňuje, že mám u sebe občanku, takže kdyby něco, tak se prokážu takhle. Ale když Peggy řekne, že to musí být pas a nic jiného, tak otvírám zadní dveře mikrobusu a jdu hledat pas. :- D Samozřejmě tam byl, ale sicher je sicher. V půl třetí vyrážíme z hotelu a jedeme směr půjčovna bot, kde je Vojta. Jakmile je vše pořešené ohledně půjčení bot a holí, tak valíme směr Aconcagua.

Tentokrát máme jiného řidiče a ten to mikrobusem valí, co to dá. Jsem překvapen, že vyjíždíme z Mendozy po stejné cestě jako jsme jeli na aklimatizační výlet. Za cca hodinu ale sjedeme na jinou rychlostní silnici, která nás dovede k nejvyšší hoře Argentiny – Aconcagua. Cesta se krásně klikatí mezi kopci, provoz je minimální a my to solidně valíme. Teda až do chvíle než narazíme na 3 kamiony a auto před námi. Protože je zde plná dvojitá čára, tak se nedá předjíždět a rychlost klesne na polovinu. Celkem dlouho dobu se tedy „plazíme“ za kamiony. V jednom místě je jediná šance je předjet a náš řidič této šance nekompromisně využívá. Plyn je na podlaze a my se dostaneme do čela pelotonu. Potom to je již jiná jízda, opět jedeme na max, že se v mikrobuse sem tam nad řidičem rozsvítí Velocidad limite – rychlostní limit. 😀 Již se startu bylo cítit, že klima jede na max, takže jsme postupně začali zavírat všechny větráky, abychom neprochladli.

V 5:20 odpoledne jsme na místě – jedná se o EL Refu – Mundo Perdido – refugio. Hned jak vystoupíme, tak nás uvítá solidní vítr. Ano, tady v tom otevřeném protáhlém údolí s horskými masívy po obou stranách se z toho velice lehce a rychle stává větrný tunel se vším všudy. Je zde hlavní budova, kde je společenská místnost/jídelna a pokoje na spaní. My jsme ubytování v další budově, která je kousek od hlavní budovy. Obě budovy jsou „odděleny“ starými kolejemi, takže to tady má místy atmosféru divokého západu. V naší budově je kuchyň, společná místo, velká ložnice a vzadu máme koupelnu a záchody. Před večeří si fotím tohle magické místo, které mě nepřestává fascinovat. A uvažuji, zda hlavní budova nebyla kdysi železniční stanicí, protože se to celkem nabízí.

Kolem sedmé máme večeři – předkrm v podobě opečeného chleba a pikantních pomazánek, následovaly těstoviny a zakončili jsme to stylově zmrzlinou. Velká pochvala panu domácímu. Ve společenské místnosti je spousta dalších odvážlivců, kteří si brousí zuby na Aconcaguu. A mezi nimi je i Čech, takže prohodíme slovo i s ním.

Po večeři si půjčujeme ruční váhu, abychom zjistili, jak jsme na tom s bagáží. Můj duffle bag má 23 kg a to mám něco mimo. Tohle bude fakt masakr nést na zádech. Znovu si připomínám hlášku od Martina: „Zda to unesu či ne, to je problém zítřejšího Martina. “ 😀 Plán na další 3 dny do base kempu je následující: hlavní bagáž ponesou muly a my budeme mít pouze batoh s jídlem, pitím a podstatnými věcmi na celý den. Dle toho si každý podle sebe připraví batoh a duffle bag, a poté hrajeme karty – klasické prší. Tentokrát pravidla hry určovali Slováci a to jsou vám změny – 7 je za tři karty, srdcová sedma může vrátit do hry a hodí se na cokoliv, neznají braní 3 karet za listového krále. Prostě jiný kraj, jiné pravidla. 😉

Kolem deváté přijde David, který zajišťuje převoz našich duffle bagů na mulách do base kempu. Začíná vážit jeden duffle bag za druhým a nekompromisně trvá na tom, že maximum je 20 kg. To pro spoustu z nás znamená jediné – musíme z duffle bagů něco vyhodit. Já vytáhnu stan a jsem na těch cca 20 kg. Dále nesmí být nic připnuto, přivázáno na batohu či duffle bagu. Nakonec to skončí tak, že Thomas zajede pro fungl nové pytle na brambory, do kterých se dávají stany, výškové boty, atd. Jakmile máme vše zabaleno, odváženo a Thomas je spokojen, tak to naložíme Thomasovi na auto, aby pro to nemusel jet zítra ráno. Po desáté se již odebírám na kutě, ať jsem připraven na zítřejší výkop akce Z.