21.9.2023 – mlha přede mnou, mlha za mnou
Opět se probouzím kolem sedmé, ale venku je mordor. Jsem v mracích a viditelnost nula. Do toho mírně poprchává, takže motivace něco dělat je nula. Ale je třeba zabrat, abych se zahřál. Po osmé zcela navlečený v nepromokavém kombu vyrážím.
A hned ostře nastoupávám výškové metry. Tomu říkám začátek – tělu se vůbec nechce, pomalu začínám cítit stehna a vůbec je to se mnou marné. 😀 Za půl hodiny jsem na zlomu kopce, kde je hranice a pomalu klesám ostrým stoupáním. Stále je viditelnost na pár metrů, takže netuším, co se přede mnou ukrývá, A tu potkám velkou skupinku mladých s vedoucími. Mladí jsou total hotoví, že posedávají všude kolem. Vedoucí jim začne vysvětlovat, že tudy musí umět projít další lidi, tak ať udělají prostor. Ale mládež má co dělat sama se sebou. 😉 Navigace oznamuje, že dole bude chata, kterou zatím vůbec nevidím. Cca v půlce kopce potkám pár dalších turistů. Jak vím, že to bylo v půlce kopce? Počasí se pomalu umoudřilo a já vidím chatu Hochweisssteinhaus i trochu těch kopců kolem.
Prolétnu kolem chaty a dávám se doleva na stoupající traverz. Ten je opět zakousnut v ostrém svahu, místy zarostlý, ale je to parádní trasa. Náročná, sem tam technická, ale pořád paráda. Trasa nakonec „neobejde“ celý masív, ale tak ve 2/3 zahne a jak jinak než opět ostře středem do svahu a hurá do mraků.
Po velmi ostrém stoupáku do sedla Luggauer Sattel (2 404 m.n.m) mě čeká podle mapy luxusní hřebenová trasa, která se bude krásně vlnit. Realita? Vítr, celkem chladno a hlavně nulové výhledy. Prokousávám se tímhle a bolí to. Ne fyzicky, ale psychicky. Sem tam mám záblesk výhledu, který dává najevo, že za krásného počasí by to byla fenomenální procházka. Ale vždycky může být hůře – déšť, zima, atd. Ty záblesky většinou trvaly cca 5-10 sekund, kdy jsem fotil, co to dalo, a pak zpátky do mlhy. Před dvanáctou si dávám krátkou pauzu – je třeba něco do sebe dostat, i když počasí říká jinak.
Po dvanácté pokračuji v krásné mlhavé hřebenovce a potkávám 4 turisty, kteří vypadají, že si dávají vícedenní přechod jako já. A taky mají v obličeji výraz ala co to je dneska za počasí. 😀 Jakmile začnu sestupovat do sedla Forcella Val Carnia (2 314 m.n.m), tak se to konečně trochu otevře. Sestup je hned na začátku ostrý jak břitva. Je to takový „komín“, že je zde nataženo ocelové lano. Potkávám denní turisty, kteří to doslova rvou nahoru. Když jsem skoro v sedle, tak se dám do řeči s dvěma klukama. Já jim oznamuji, že je čeká mlha a oni mi pohodovou trasu přede mnou.
Následuje další luxusní hřebenová trasa, kde místy to je na samotném hřebenu – jen úzká trasa uprostřed a vlevo, vpravo padák dolů. Jenže já mám mlhu a vítr. Opět to bolí – tohle budu muset dohnat na internetu na mapy.cz ve 3D pohledu. 😀 Naštěstí se to sem tam otevře a já využívám tradičního 10-15 sekundového okna, abych co nejvíce pofotil a zároveň měl nějakou představu o tom, jaká krása je kolem. Zbytek musí doplnit moje představivost.
Jakmile mám hřeben za sebou, tak velice ostře sestupuji do sedla Forcella Dignas (2 094 m.n.m) a přemýšlím o pauze. Je už tři odpoledne, tak je na čase. Jenže pořád fouká vítr, takže pokračuji dále. V sedle vidím, že budu klesat ješte více k chatě Porzehütte. Viditelnost je konečně parádní (jsem pod úrovní mraků), a tak se rozhodnu, že to zarvu k chatě a budu doufat, že je otevřená a dám si jídlo. Jsem překvapený, jak moc mi tady nechutnají moje dovezené sladkosti a dávám přednost jídlu na chatě. V dáli vidím městečko Rodarm Obertilliach – teda, je to můj tip. 😉
V 15:45 jsem u chaty, která je otevřená. První bod splněn. Otázka je, zda funguje kuchyň. I když němčinu již neovládám (pouze 4 roky na gymplu), tak nápisu na tabuli: „warme Küche bis 16:00 Uhr“ rozumím a došel jsem akorát. 😉 Objednávám si nudlovou polévku a boloňské špagety. Včera rakouské jídlo, dneska z poloviny italské. 😉 V chatě zůstanu skoro hodinku, ale potřeboval jsem to. Těch cca 5-6 hodin ve větru byl mazec – jsem solidně vyfúkaný. V restauraci se velice živě baví a směje šestice dam kolem 50+, které podle všeho přišly navštívit kamarádku, která tady pracuje. No a když se loučí, tak to vezmou stylově – nesmí chybět chodníčková. Sice jsem jim nic nerozuměl, ale i tak pouhé sledování toho, jak se baví a smějí, mi vykouzlilo úsměv na tváři a řekl jsem si: „Tady je ještě vše v pořádku.“
I když se mi vůbec nechce, tak musím ještě pár km dát. Před pátou tedy startuji, i když tělo by spíše ocenilo „pohoda jazz“ než další stoupák. 😉 Ale v krvi je nová energie, a tak ten stoupák velmi rychle sfouknu. Ku večeru se viditelnost dostala na nejlepší úroveň z celého dne, takže se mi naskytne pohled na ty luxus hřebeny, které jsem dneska prošel.
Po šesté se rozhodnu, že to již zabalím, i když bych ještě měl sílu jít – čekal mě jen sestup. Problém je s místem – další kilometry po krátkém sestupu jsou v traverzu a tam není kde zaparkovat stan. Postavím stan za celkem solidního větru a jsem zvědav, jaká bude noc. Jídlo není třeba řešit, takže článek píšu ještě za světla a po půl osmé můžu jít na kutě.
Vzdálenost:
dneska: 22,5 km, celkem: 134 km
Převýšení:
nahoru 1,71 km, celkem: 9,1 km
dolů: 1,73 km, celkem: 8,03 km