8.4.2016
Noc byla v pohodě, ale i tak nevím. Sbalil jsem se a vzal tágo na autobusák. Tam jsem lehce posnídal a v 9:30 jsem vyrážel směr Lima. Nejprve nás opět čekala cesta přes pass, ale tentokrát bylo krásně slunečno, takže jsem si to užíval a fotil během cesty a předměstí Limy.
Cesta nakonec trvala cca 8 a něco hodinky, takže v Limě jsme byli před 6 večer, kdy se začíná stmívat. Jediný zádrhel byl, že jsme nekončili na hlavní centrále cestovní agentury, ale na menší pobočce, která byla v celkem „zajímavé“ oblasti. Vyzvednu si bágl a hned se kolem mě objeví borci s nabídkou odvozu. Vyhlédnu si jednoho, ukazuji lístek s adresou hostelu a borec kývne, že ok. Následuji ho a auto je zaparkované trošku dál. Jsem unavený z cesty, a tak mi to myslí trošku pomaleji. Usedám do auta a až pak si uvědomuji, že na střeše nebyla cedule s nápisem TAXI či telefonní číslo. Uvnitř auta taky není nikde známka toho, že by to bylo oficiální tágo. Žádná vysílačka, číslo taxíku, prostě nic. Do prčic, do čeho jsem to nastoupil! Asi si říkáte, co to řeším, že? Jenže tady v JA jsou známé tzv. expresní únosy tágem – to vás zavezou za město, a pak vám dávají tak dlouho sadu, až jim vyklopíte PIN ke kartě, všechny cennosti, atd. Venku již tma a my se řítili po nějaké autobáni uprostřed města. Všude kolem mě spousta oficiálních taxíků a já sedím v autě, které nemá nic. V hlavě mi šrotují scénáře jako z hollywoodských filmů, ruku mám na klice od dveří a jsem připraven kdykoliv z tága vystartovat pryč – v malém báglu mám všechny důležité věci, takže mě velký batoh v kufru v tu chvíli netrápil. Po cca 20 nekonečných minutách, kdy jsme se prokousávali zácpou, jsem se lehce uklidnil. Přece jenom by se mnou netrávil tolik času v zácpě, hej? Dále na zpětném zrcátku se houpal růženec a borec měl na prstě svatební prsten. Ok, indicie ukazují, že by to měl být normální týpek. Pak již odbočujeme z hlavního tahu a vypadá to, že opravdu fičíme do čtvrti Miraflores, která je známa luxusními hotely, restauracemi a obchody. Ok, vypadá to, že na hostel dorazím v pohodě. Chvilku nám trvá, než to najdeme, protože hostel nemá na baráku jméno a číslo je schováno za solidní bránou. Je zamknuto, a tak zvoním a řidič čeká, zda mi někdo otevře. Za chvilku se ve dveřích objeví majitel, já se loučím s taxikářem a fičím dovnitř. Uff, tak to vám teda byl závěr dne. Ta půl hodinka teda byla výživná. 🙂 Takže příště v klidu a s rozumem vybírat tágo. Je jasné, že těch neofiko řidičů je spousta a jsou v pohodě, ale nikdy nevíte. Jak se říká: Nikdy nevíš. Ubytuji se – mám mít jednolůžkový pokoj, ale nakonec jsem v 3 lůžkovém, ale je celý pro mě. Vybalím se, lehce pojím, a pak to zase přijde. Jj, opět záchod. Tak teď už fakt nevím – nejím nic, co by mě mělo prohnat a pořád mám o zábavu postaráno. Ale je fakt, že poslední dny jsem neměl normální režim jídla, takže to může být všechno dohromady. Nakonec neumím usnout a jsem na kompu do půl druhé ráno.
9.4.2016
Po delší době vstávám až kolem 9 ráno a na pohodu vyrážím do ulic na snídani. Nejprve to stočím ke slavným útesům Miraflores, kde se to teprve začíná pomalu probouzet. A tu vidím, jak v parku běhají dámy, kluci skejtují, atd. Tak tohle bude trošku jiné Peru, než jsem doposud viděl.
Nakonec zaparkuji v jedné mini kavárně blízko ubytka, posnídám a fičím zpět na hostel, abych se pana domácího zeptal, kde je normální obchod a obchod se suvenýry. Dopoledne ještě skypuji z mamčou, a pak již vyrážím do ulic. Tentokrát to již všude žije, hromady lidí, až to není zdravé. Nakoupím suvenýry, dám si pizzu a jdu zpět k útesům. Procházím kolem slavného hotelu Marriot, který se majestátně tyčí do výšky. Za ním je mega obchodní centrum, které je celé vytesané do útesu. Je to samý butik, restaurace, kino, atd.
Prostě ten konzum, kterého jsem bohužel taky součástí, je tady doslova hmatatelný. Je to mazec, že v jedné zemi je tak velký rozdíl mezi těmi hodně bohatými a chudými. A to si tak dám burgra a sleduji okolí. Vidím, jak se všichni někam tlačí, něco kupují, něco do sebe tlačí, děcka nekontrolovatelně pobíhají a hulákají, mlaďoši furt něco dělají s telefonem a podle všeho všichni vypadají spokojeně. Ale jsou opravdu spokojení a šťastní? V hlavě mi naskočí opačné situace z vesniček – babička s dědečkem sedící v prudkém svahu vedle své krávy koukající v poklidu na zelené vrcholky protilehlých hor, děti v poklidu hrající si s míčem a plné nadšení, když vidí cizince, maminky s batolaty na zádech prodávající vodu či suvenýry, lidé tvrdě pracující na polích a přesto mi všichni přišli spokojenější než tady v Miraflores. A to se lidi na vesnicích nesmáli od ucha k uchu, ale v jejich tvářích bylo něco, co tady ve městě nevidím. Dojím burger a rychle opouštím ten blázinec, který pro mě teda není.
Večer dopisuji blog a čeká mě poslední noc v Limě a taky v celé Jižní Americe.
10.4.216
Ráno si zajdu na snídani do nedalekého hotelu, která je formou švédských stolů, takže toho pořádně využiji. 🙂 Dopoledne se sbalím, vše dám do kupy a vyrážím na oběd. Nakonec to opět vyhraje pizza. 🙂 Kolem 4 odpoledne mi Anthony – pan domácí – zavolá taxi a já vyrážím směr letiště. Tam to již žije na plno, takže se rychle odbavím a čekám na letadlo směr Madrid v 19:45. V bezcelní zóně jsem koupil typický peruánský nápoj PISCO, ať i doma okusí trochu peruánské chuti. V letadle sedím poprvé až v poslední 53. řadě, takže má slušný výhled na letadlo. Letadlo je luxusně vybavené, takže hned si zapínám obrazovku před sebou a skouknu nový díl Hvězdných válek. Pak již zalomím a probudím se až na snídani. 🙂 Takže skoro 12-ti hodinový let uběhl jak voda.
11.4.2016
V Madridu jsme přistáli ve 14:00 místního času. Měl jsem cca 3 hodinu do odletu směr Praha, takže jsem si to tam na pohodu prošel a dal jídlo. Odlet byl kolem 17 a přílet do Prahy ve 20:10. Tentokrát dorazil do Prahy i batoh, takže jsem triskem vybral české korunky a fičel na Hlavní nádraží. Stihl jsem vlak ve 21:45, takže v Ostravě – Svinov mě kolem 1 ráno čekalo milé rodinné přivítání.
