10.6.2012 – Ráno v 10:10 vyrážíme vlakem směr Udaippur, který je od nás vzdálen dlouhých 9 hodin cesty. Cesta byla celkem mazec, protože přes den je ve vlaku sakra horko a to já nerad. K večeru jsem už byl celkem slušně unavený a taky jsem se opět necítil. Ta Indie mi opravdu dává zabrat!!! Dorazili jsme na hotel a já rychle ulehl do postele. Přes noc se mi bohužel opět aktivovalo běhání na záchod, takže jsem tušil, že Udaipur neskouknu podle plánu.
11.6.2012 – Ráno to bylo se mnou pořád stejné, takže jsem se vyhecoval, zašel na dietní snídani a opět si sehnal místní medicínu, která mi doufám pomůže. Jirka fičel do města a já se uvelebil zpátky do postele se dát do kupy. Nakonec jsem celý den strávil na pokoji a jen večer jsem vyrazil na dietní jídlo – opět pro velký úspěch holá rýže a zpátky na hotel.
12.6.2012 – Ráno jsem se cítil lépe a tak jsme s Jirkou po snídani vyrazili motorikšou na Sajjan Garh, což je palác postavený na nedalekém kopci = je z něho krásný výhled na celé město.
Celý Udaipur s jezerem Pichola se nám pyšnil svou krásou, která byla neoddiskutovatelná. Udaipur je zatím nejkrásnější město, které jsem v Indii viděl.
Typická architektura všech domů, jejich barevnost, okolní krajina za městem s horami, jezero a vše ostatní dohromady vytváří úžasný obrázek. Kolem poledne jsme se vrátili a já se vydal dohnat to, co jsem včera prošvihl. Prošel jsem se částí starého města, které má opravdu své vlastní kouzlo v podobě úzkých uliček, usměvavých lidí či krásných maleb na domech.
Během procházky se ale spustil pěkný liják a tak jsem to zaparkoval pod jednu mini střechu a spolu s místníma jsme čekali, až to přejde. Jenže liják byl silnější a silnější, až za chvilku silnice vypadala velice zajímavě. 🙂 Ale i tak se našla spousta odvážlivců, kteří si to valili středem voda nevoda.
Po cca hodině, kdy přestalo pršet, jsem se vydal navštívit Městský palác a muzeum. A podle fotek uvidíte, že to je opravdu nádherná stavba.
Prošel jsem si celé muzeum a opět se se mnou fotili místní – už se pomalu cítím jako filmová hvězda. 🙂 Z vrchního patra muzea byl nádherný výhled na celé město s typickými barevnými baráčky.
Kolem 4 jsem se vrátil na hotel a na pohodu jsme vyrazili na vlak. Tentokrát vlak fičel s přesností vlaků německých a tak jsme přesně po 5 hodinách dorazili do Ajmeru. No a konečně mám foto z vlaku, takže takhle cestujeme ve sleeper class.
Celkem hustý, co? 🙂
13.6.2012 – Jako každý den i tentokrát je první v plánu snídaně. Ale tentokrát jsme se rozmazlili a objednali si snídani na pokoj. 😉 Jj, tentokrát žádní cestovatelé baťůžkáři, ale jako bohatí touristi jsme si to nechali donést na pokoj. 🙂 Dneska jsme měli v plánu se podívat do nedalekého Pushkar, který je pro Hindu městem, které by měli aspoň jednou za život navštívit. Na autobusák si bereme sdílenou motorikšu a to vám tak sedíme v motorikše, která nemá okna (důležité) a čekáme na další lidi. Kolem jde chlápek s kulatým košíkem, otevře ho a asi na půl metru ode mě z košíku vyrazí směr moje hlava kobra!!! Zatlačím se co nejvíc do sedačky, která mě samozřejmě nepustila o víc jak 3 cm dozadu a rezolutně mu ukazuji, až to dá sakra pryč. Chlápek do kobry ještě šťouchne a ukazuje mi, až si šáhnu. Rebel!!! 🙂 Nakonec pochopí, že tohle není šálek mého čaje a pokračuje dál. Celá motorikša se pobaveně usmívá a já jsme rád, že jsem ok. 🙂 Po krátké cestě busem jsme dorazili do Pushkar a opět je to další krásné město, které je podobné Udaipuru. Prošli jsme se kolem jezera Pushkar, kde se nacházejí spousta ghatů, kde se místní hlavně koupou. Ale opět byl zákaz focení, takže co můžu je jen napsat, že celé jezero s domy v pozadí a koupajícíma se lidmi má zvláštní spirituální atmosféru. Kolem poledne jsme se schovali do jedné restaurace, kde zrovna parta mladých slavila narozeniny. Nevím, zda to je tradice či to bylo jen tak, ale každý, kdo dostal jeden díl narozeninového dortu, tak vzal kousek a potřel obličej od oslavence, takže za chvilku oslavenec vypadal jako prasátko, co neumí jíst. 🙂 No a po chvíli se k nám otočí jedna z dam a podává nám 2 kousky narozeninového dortu. Páni, tak to jsme nečekali. Já jsem to ještě nechtěl riskovat a tak Jirka zkušeně oba kousky do sebe naházel. 🙂 Když slunce polevilo, tak jsme vyrazili dokončit kolečko kolem jezera a potkali jsme charismatického staříka s luxusním turbanem. Takže jsme se pofotili a dostali jsme i jeho adresu, že by chtěl poslat fotku.
Pokračujeme dál a podaří se nám spadnout do – jak mi říkáme – klasické turistické pasti. Z ničeho nic přímo k nám přistoupí 3 mladé dámy a hnedka nás zdraví a podávají ruku. Až zpětně vám dojde, že tohle dámy v Indii nedělají. Začali se vyptávat na věk, zemi, atd. a najednou nám drželi ruce, a že nám nakreslí hennu. Mě se podařilo uniknout, ale Jirka byl chycen. 🙂
A tady je výsledné veledílo, které nakonec stálo 20 rupií. Jj, je třeba si dávat pozor, protože jak si něco vezmete či si necháte udělat, tak musíte platit a nikdo se neptá, že jste mysleli, že to je zadarmo.
Poté jsme skoukli chrám Brahma, kde nám zabavili foťáky úplně, ať mají jistotu, že nebudeme fotit. Poslední úkol v Puskaru bylo se vydrápat na nedaleký kopec s mini chrámem Gayatri, kde se nám naskytl úžasný pohled na celou krajinu, která je tady v Rajasthanu opravdu parádní.
K večeru jsme dorazili zpátky do Ajmeru do hotelu se zchladit. Večer jsme našli výbornou místní restauračku, kde dělají luxus Tandoori chicken a číšník byl velice příjemný a pořád se o nás vzorně staral. 🙂
14.6.2012 – Dnes jsme měli v plánu si projít Ajmer, který je v Rajasthanu považovaný za nejdůležitější místo ve smyslu islámské historie a dědictví. A taky tady vidíte spoustu muslimů s tradiční pokrývkou na hlavě. Nedaleko hotelu se nacházelo muzeum, tak naše první kroky vedly nejprve tam. Hlavní stavbou v Ajmeru je Dargah of Khwaja Muin-ud-din Chishti – hrobka muslimského mystika a světce Khwaja Muin-ud-din Chishti. Takže poté jsme se vydali tam. Uličky kolem jsou ale maximálně přelidněné a tak je to celkem boj se tam dostat.
V chrámu musíte mít pokrývku hlavy, žádný foťák a samozřejmě boty dolů. Takže dovnitř jsme s Jirkou šli na střídačku a vzájemně si hlídali boty a foťák. A to vám tam tak stojím, kolem prochází všemi směry hromady lidí a tu si Jirkovi žabky vyhlédl jeden mladík a už, už se chystá si je na pohodu nazout a zmizet pryč. Takže jsem mu musel důrazně vysvětlit, že takhle teda ne! 🙂 Samotná stavba je opravdu krásná, je tam spousta nádvoří, modlitebních míst, 2 bazény, všechno je barevné a do toho spousta lidí, kteří se sem přišli pomodlit či jen tak na pohodu se tam usadit a být se svými nejbližšími. Nedaleko se nacházela Adhai-din-ka-Jhonpra mešita, tak jsme ji zasadili do plánu a vyrazili tam. Krásná, i když už lehce rozbořená stavba, která byla podle legendy postavena za 2,5 dne a původně to byla Sanskrit univerzita později předělaná na mešitu. A opět spousta místních, kteří se tam vydávají strávit na pohodu čas s rodinou a přáteli.
Poslední zastávkou byl Nasiyan Red chrám, který je někdy nazýván Zlatý chrám kvůli úžasné zlaté „miniatuře“ antického světa s 13 kontinenty, oceány a městem Ayodhya. Celé si to můžete prohlídnout ve dvou patrech, tak je to veliké.
Kolem jedné jsme dorazili na hotel a Jirka se sbalil a vyrazil na vlak. Protože jsme měli s Jirkou trochu jiné plány, tak jsme dneska každý fičeli svým směrem a opět se potkáme 22.6. v New Delhi na nádraží, kdy pofičíme do Amritsaru. Já jsem měl ještě čas, tak jsem si na pohodu odpočinul a pak vyrazil na bus do Jaipur. Měl jsem štěstí, autobus zrovna odjížděl, takže žádné čekání. Cesta do Jaipuru trvala 3 hodky a velká část vede po 3-proudové dálnici. Ale co tam prováděl náš řidič, tak to jsem ještě nezažil. Už toho mám za sebou dost, ale bylo to většinou v normální rychlosti, ale tohle byl fakt mazec. Ty jeho myšky přes 3 pruhy v plné rychlosti byly opravdu mazec, či jak dojížděl náklaďáky na vzdálenost cca půl metru. Fakt rebel řidič, že jsem si oddechl, když jsme dorazili do Jaipuru. 🙂 Našel jsem příjemný hotel mimo hlavní ruch a na pohodu si dal večeři na střeše, kde jsem si prohlédl Jaipur při stmívání.