10.7.2025
Původní plán ohledně přesunu na letiště byl krásný. Ve 2:40 ráno z Ostravy do Prahy, v Praze na hlavním nádraží v 5:40, takže na pohodu vezmu AE bus na letiště a budu tam o něco dříve – odlet je v 9:20. Koupím lístek na vlak cca týden před výkopem akce a v následujících dnech zjistím, ze ten vlak má skoro pokaždé zpoždění a to i nemalé zpoždění. Hodina by byla ještě ok, 2 hodiny jsou už na hraně, ale když tam v neděli bylo zpoždění 227 minut!!!, tak to je masakr. Ano, to není překlep, to je zpoždění skoro 4 hodiny! Tohle jsem nechtěl riskovat, protože Murphyho zákon nastane vždy v tu dobu, kdy to nejméně chcete. 😉 Zrušil jsem ranní vlak a objednal si Pendolino již ve čtvrtek odpoledne s odjezdem v 17:18. To znamenalo jediné, opět bude noc na letišti.
Odpolední odjezd měl jeden bonus oproti brzkému rannímu odjezdu – byl jsem vyprovozen našima i ségrou. 😉 V autě na cestě do Ostravy mi ségra říká, že mi v článku na blogu chybí jedna položka ve výbavě. Vždycky jsem říkal: „Hiker bude smrdět, takže nemá cenu brát a ani není místo v batohu na nějaký deodorant.“ Tentokrát jsem ale šel trochu do sebe a doma jsem prohlásil, že si ho vezmu, abych nedrtil naši malou skupinku mým případným zajímavým odérem. V seznamu sice není, protože v seznamu pravého hikera tam nemá co dělat, ale mám ho. I když, to ještě neznamená, že ho použiji. 😂
Na Svinově v Ostravě jsme na pohodu a vlak má pouze 5 minut zpoždění. Dáváme již tradiční selfie fotku a loučíme se.
Ve vlaku se mi nepodaří dát batoh do úložného prostoru nad hlavou, protože ho mám mega nacpaný. Za to může to jídlo – více jak 1/3 batohu okupuje Adventure menu balíčky a energy tyčky! Tři hodiny v Pendolinu uběhnou jako voda a během cesty proskočíme i nějakými kapkami deště. V Praze jsme těsně před půl devátou a přesně stihnu AE bus na letiště v půl deváté. Tak se mi to líbí. Po deváté si najdu místo v mezipatře na terminálu 1 a dám si svačinu. Pak už se uvelebím v jedné slepé chodbě, takže tam nikdo nechodí a tlačím ručičky na hodinkách, co to dá. Sem tam lehce zalomím, ale postel vypadá jinak. 😉
11.7.2025
Brzy ráno si jen tak pro srandu kontroluji, jaké měl zpoždění ten páteční brzký ranní vlak, kterým jsem měl původně jet. Málem jsem se smíchy neudržel, protože to byl Murphyho zákon naruby. Níže důkaz místo slibů. 😉
Kolem sedmé ráno jdu na smluvené místo a potkávám se s Jirkou – náš průvodce, Lukášem, Karlem a Áďou. Zabalíme si batohy (každý má svou techniku – od potravinářské fólie až po pytel na plasty) a jdeme na check-in. Za chvilku k nám dorazí Kristýna a všichni se odbavíme. Zuzka s Kubou dorazí na letiště později a Blanka s Tipem letí přes Ázerbájdžán, takže se setkáme až v Tádžikistánu v Dushanbe. Před odletem si dáváme light snídani na letišti – u mě vítězí lívance s lesním ovocem. A někdo posnídá pivo. 😉 Trochu se zakecáme, takže k bráně dorazíme v rámci last callu. Ale pořád to bylo ok – letadlo na nás nečekalo. 😉 Těsně před vstupem do letadla se setkáváme se Zuzkou a Kubou, takže jsme kompletní – 8 kusů odlétá směr Tádžikistán. 😉
V letadle sedím s Áďou, a protože máme volné místo, tak si přisedne Karel. Část cesty se bavím s Áďou a část prospím. Je to snad první let, kdy klima skoro nejela, takže jsem si sundal oblečenou mikinu a pořád mi bylo horko. A když jsem viděl, že si letuška ubrouskem utírá svou tvář, tak mi to jen potvrdilo, že problém není u mě. 😉
V Istanbulu máme skoro 6 hodin času. Jirka zjistil, že turecké aerolinky na tak dlouhý přestup dávají voucher na jídlo. No luxus, tomu říká zákaznický servis. Vyzvedneme si je na terminálu D a máme na cca 2 hodiny rozchod. Ten nakonec využívá jen Karel a zbytek bandy si posedá na zem a kecáme. V týmu máme 2 doktorky a jednoho doktora = bude o nás velmi dobře postaráno. Hlavním tématem na úvod je samozřejmě cestování a Lukáš se může pasovat do role ambasadora Expedition clubu – je to jeho šestá výprava s Expedition clubem!
Ve tři odpoledne jdeme na oběd. Je zde několik podniků, které nabízejí několik jídel v rámci daného voucheru. Mají to vždy na speciální „tabuli“ na boku, takže velice rychle zmapujeme možnosti a většina končí u podniku Gang. U mě vyhrávají nudle s kuřecím masem. Během jídla pokračujeme v diskuzi a poznávání se. Již na první dobrou to vypadá na sehranou partu, protože zde nenastala minuta ticha. 😉 Nej historka je od Kristýny, kdy nám vypráví zážitek z jedné výpravy ohledně holek, které mají zálusk na mladíky na výpravě. Díky hlučným dámám na pokoji se nakonec na pokoj mládenců suverénně přesouvá Kristýna, je vpuštěna a zbytek dam má útrum. Kuba to pak dorazil hláškou, že Kristy mohla další den dámám ukázal L (loserky). 😀
Po jídle se opět na chvilku utáboříme na našem místě a pokračujeme v živelné debatě. Nakonec má let cca hodinu zpoždění, ale to nám nevadí. Stále si máme o čem vykládat. Narazíme i na téma alkohol, kdy ze mě vypadne, že nyní skoro nepiji, jen velmi, velmi okrajově. A vykládám historiky z Ameriky, kdy pokaždé, když jsem řekl, že nepiji, tak následovala otázka ala: „Ty jsi měl problém s alkoholem, že?“ Tohoto později využívá Jirka, když dorazí Karel a řekne mi, ať Karlovi vysvětlím, jak to mám s alkoholem. Chytnu se toho a šroubuji ten příběh do vyšších otáček ala: „Měl problém s alkoholem, ale už nepiji, a že příště by mě měl Jirka podržet a ne to takhle vysolit přede všemi“. 😀 Již tady nám bylo jasné, že co se týká vtípků a utahování si ze sebe či z ostatních, tak tohle bude na denním pořádku a všichni to budeme brát sportovně. Z toho plyne důležitá technická: V dalších článcích bude spousta situací, které budou někdy působit, že to je už za hranou, ale ve všech případech to byla vždy jen a pouze sranda. 😉
Finální odbavení je kolem sedmi večera a ve frontě do tunelu k letadlu mě Jirka hecuje, zda za 5 korun drcnu do chlápka před námi. Výškově byl sice skoro jako já, ale při bližším ohledání jsem zjistil, že má ramena jak Arnold na vrcholu své kulturistické kariéry a záda velikosti hektarového pole. Kdyby Jirka nabídl 15 korun, tak bych o tom možná uvažoval. 😀 Kecám. Ten borec měl tašku, kde byla zkratka, která jasně říkala, že je solidní mlátička. To znamená, že to drcnutí by bylo to poslední, co bych na výpravě do Tádžikistánu udělal. 😀 Po půl osmé míříme do oblaků a mi se překvapivě nechce spát, takže začínám s filmem Beetlejuice Beetlejuice, ale nějak mě to nechytlo. Skáču na další filmový klenot a to V Brugách. To už bylo jiné kafe a já se bavím touto černou komedií, která se odehrává v krásném prostředí města Bruggy. Během filmu se podává večeře – Turkish airline to berou opravdu zodpovědně, co se týká servisu. Pak už se hodím do nočního provozu a snažím se trochu prospat. 😉
Na letiště v Dushanbe přistáváme kolem půlnoci a poté ještě chvilku popojíždíme s letadlem, kdy je před námi doprovodné vozidlo, které nás navádí do „depa“. V letištní hale stojíme řadu na razítko do pasu a musíme vyplnit příletový/odletový dokument. Jak moc je tento dokument důležitý? Řeknu, tedy popíšu to takhle: u většiny z nás se na to ani nepodívá, jednu půlku odtrhne a druhou nám vrátí s nějakým razítkem, Zuzce to vrátí celé a Blance a Tiepovi, kteří už na nás čekali u batohů, se podařilo projít kontrolou bez tohoto dokumentu. Takže vítejte ve střední Asii. 😉
Tiep a Blanka tedy zpětně dopisují ten kus papíru, aby měli vše v cajku. Během toho všichni zdárně nacházíme batohy, což je moc fajn, protože řešit chybějící bágl na začátku výpravy by bylo trochu nemilé. Pak už se naše banda vydává vstříc Tádžikistánu a hned u výstupu se na nás slítnou naháněči. Nabídka je 10 dolarů na auto a my potřebujeme 3 auta. Áďa zkušeně navrhne, že 10 dolarů ano, ale za všechny tři auta. 😂 Nakonec to bereme a borci si nás rozdělí do aut (já jedu s Blankou, Tiepem a Áďou) a proplouváme nočním Dushanbe. Sedím vpředu, zapnutí pásu nefunguje a borec do toho ještě má video hovor. Bezpečnost jak víno aka opět vítejte v Asii. 😉
Za chvilku jsme u Green house hostelu, kde strávíme první noc a tento hostel je základnou pro všechny typy cestovatelů – jsou zde expediční motorky, kola i auto. Máme 2 pokoje po 6 a 4, takže se rozdělíme na pány a dámy, protože přesně taková je naše sestava – 6 pánů a 4 dámy. 😉 Únava nám klepe na rameno, takže jenom zuby, někdo sprchu a jdeme spát. Budíček máme až kolem 10-11 dopoledne, takže něco málo určitě naspíme.
A abychom si srovnali, kdo je kdo, tak použiji jednu budoucí fotku, kde jsme všichni a představím vám celou naši partu. Zleva zadní lajna – Já(n), Tiep, Kristy, Lukáš, Áďa, Blanka, Karel a Hercules Jirka. Vpředu Kuba a Zuzka.
