24.7.2025 – Jizev údolí a výstup do třetí vesničky
Máme domluvenou snídani na sedm, protože v osm bude před hostelem čekat odvoz do Jizev údolí. Před sedmou jdu do horního patra do společenské místnosti, kde se bude servírovat snídaně. Nádherný prostor a čekala nás snídaně králů. Celkem rozdíl oproti předešlým dnům. 😉 Na pohodu si dáváme do nosu a zkoušíme různé marmelády či co to bylo. Na ty necelé 3 dny v Jizev údolí si nemusíme brát spacák či stan, takže zjistím, že toho mám opravdu málo a sbalím se do malého batohu. S paní domácí jsme domluveni, že si velké batohy můžeme nechat v jedné místnosti. Ukazuje nám tu místnost z horního patra z okna, že to jsou ty zelené dveře tam venku dole. Jakmile máme batohy připraveny, tak jdu skouknout ty dveře. Jsou tam dvoje zelené dveře – jedny jsou zamknuté a druhé jsou do „kůlny“. Jirka to skoukne a řekne: „V poho, můj batoh půjde první.“ Naskládáme to tam a tu se paní šéfová „zhrozí“, kam jsme to dali. Ony tam byly ještě třetí zelené dveře, kde na nás čekala zcela prázdná a čistá místnost. Ups. Vytvoříme lidský řetěz a batohy rychle přeskládáme, i když jsme neměli problém ani s tou kůlnou. 😉
V osm již naskakujeme do minibusu, který řídí sympatický děda. Sedím vepředu s Jirkou a velmi brzy zjistím, že děda se s tím nebude mazat. Když ho vidím, jak předjíždí a v protisměru je auto, tak mi cvakají půlky. 😀 Děda očividně spěchá. Od Jirky se pak dozvím, že včera byl celkem problém někoho sehnat, aby nás odvezl do Jizev údolí. Po chvilce jízdy si uvědomím, že my (Blanka, Kristy, Zuzka, Kuba a já) jsme touhle cestou přijeli do Rushanu. Takže to je naše druhá jízda po této cestě. Za hodinu jsme na místě a loučíme se s dědou.
Již začátek trasy byl více než zajímavý – visutý most přes řeku. Tady to byla velká důvěra v materiál. 😀 Já tyhle mosty moc nemusím, ale nedávám to na sobě znát. Postupně jeden za druhým překračujeme most a nakonec to pro mě nebyla taková hrůza, už jsem zažil horší. Na druhé straně se zakousneme do skály a první část je celkem exponovaná. Za chvilku z toho sejdeme na normální trail a dáváme pauzu. Kdo chce, tak si může dát koupačku v tyrkysové vodě a kdo ne, tak může pokračovat. Plán je se sejít v první vesničce. Nakonec pokračuje Blanka, Áďa a já. Holky jdou přede mnou a baví se o sto šest. Jakoby se neviděly několik roků. Já za nimi potichu kráčím a koukám na okolí. Během první pauzy u jednoho mini jezera Blanka vtipně podotkne: “ Tobě musí hučet v hlavě a otázka je, zda to je z toho našeho štěbetání nebo z té řeky?“ 😀 Já se toho lehce chytnu a řeknu něco v stylu: „Jj, je to náročné jít za vámi.“ Áďa se „zděsí“, takže jí říkám, že si dělám srandu. Pak se bavíme o tom, jak na nás působí okolní krajina a někomu se to tady až tak nelíbí. Nevíš o tom něco, Blanko? 😉
Pomalu postupujeme směrem nahoru v kamenném údolí a na další pauze nás dojde Tiep. Čím jsme výše, tím je okolí zelenější a kolem jsou stromy. V poledne dojdeme do první vesnice a sejdeme se tam všichni kromě Karla. Ten ví, že má dojít až do třetí vesnice a jde si svým tempem. Usadíme se na trávu do stínu a na pohodu kecáme. Jirka prohodí nějaký vtípek a Blanka na to reaguje, že si bude muset „znovu“ zvykat na tyto vtípky. Jirka se jí zeptá, co jsme jako teda dělali, že nebyly vtípky, jak jsme byli rozdělení. A Blanka ho nešetřila a zareagovala: „Jaké vtípky, my jsme MAKALI!!!“ 😀
Po luxusní pauze se vydáváme do druhé vesnice. A tu Jirka zavelí, že půjdeme jinudy a my ho následujeme do vysoké trávy. Nejsem si jistý, ale šéf je šéf. Pokračujeme přes louku dolů k řece, ale vypadá to čím dál divněji. Dokonce na nás mává místní babča a gestikuluje, že tudy ne. Ale Jirka se nedá a nakonec najde to, co hledá. Mini mostek přes řeku a dostaneme se na druhý břeh. Pokračujeme dál, ale trail místy je a místy není. Ne všichni jsou z toho nadšení, ale Jirka je připraven i na toto. Expedition club má motto a Jirka ho v tuto chvíli vytasí: „Expedition club – vydej se do míst, která nejsou pro každého.“ Rebel. 😀 Prokousáváme se místy těžkým terénem, ale aspoň pohled na řeku či rozlitá jezera je víc než magický. Voda má nepřirozenou barvu, která nám připomíná aviváž. Fotky řeknou více.
Poslední pasáž před další pauzou vypadala trochu na hraně, a to doslova nahraně, ale nakonec to bylo na pohodu. Uvelebíme se pod stromem u řeky a Jirka nelení a hned vyleze na strom. Při pohledu na nás navrhne, že uděláme fotku, kdy nás vyfotí ze shora. Během focení musíme zaklonit hlavu, abychom se dívali na Jirku, který je v koruně stromu. A tu se zakloní Zuzka a než si to uvědomí, tak ji sluneční brýle, které měla nasazené na kšiltovce, spadnou do řeky a jsou fuč. Jirka poté blikne fotku a jdeme si sednout. V tu chvíli ťukám na komunikátoru zprávu pro taťku, který má dneska narozeniny a díky tomu nevěnuji pozornost okolí. Najednou vidím Jirku, jak se vysvleče do trenek a jde do řeky něco hledat. V první moment mě napadne, že hledá ty brýle, ale to je blbost, protože ty už jsou fuč. Řeka je extra silná, takže ho během chvilky strhne. Jirka zkušeně zabere a chytne se břehu. Pak šplhá po stromu a dívá se na něj. To už zjistím, že Jirkovi nahoře v koruně stromu vypadl z kapsy mobil a na 99% spadl do řeky. Najednou Jirka neplánovaně padá ze stromu do řeky, která ho opět strhne. Tentokrát ho to potáhlo dál a bylo vidět, že musí sakra makat, aby se dostal na břeh. Vyleze na břeh a ptáme se ho, zda je v cajku. Jirka v první moment, kdy adrenalin jede na max., řekne, že je ok. Ale za chvilku vidíme, že má rozřezanou nohu. A v ten moment na scénu nastupuje pan doktor Kuba. Vytáhne lékárničku a pustí se do šití. Sledujeme profíka v akci, jak elegantně na dva stehy ránu zašije. Kubu lehce podezříváme, že v nějaké to šití na výpravě doufal. 😀 Jirka se celou dobu tvářil, že zažíval bolest 9/10, ale pak mi řekne, že to bylo tak 2-3/10. 😀 Tak tahle pauza byla velmi drahá – ztracené sluneční brýle, ztracený telefon a rozseknutá noha. Jirku hlavně mrzí fotky, protože vše ostatní se dá nahradit. A tomu víc než rozumím…
Pokračujeme dál a před třetí vesnicí narazíme na to, jak se vyřeší, když proti sobě jdou dvě pracovní party s hlavním kabelem elektřiny a někdo to blbě spočítá. Chybí cca 3 metry? Není problém, tak to nadstavíme. Fotka ukáže teorii v praxi. 😀
Dojdeme do třetí vesnice, kde na nás čeká dřevěná konstrukce, která by se dala přirovnat k pergole, ale místo stolů a židlí tam je vyvýšená podesta, kde jsou koberce a polštáře a sedí a leží se tam. Ohlásíme se a za chvilku přijde mladá dáma, která se o nás bude následující dny starat, co se týká jídla a spaní. Mluví velmi dobře anglicky, takže nebude problém v komunikaci. Dozvíme se, že se jmenuje Naku, je učitelkou a nyní zde pomáhá svému strýci, tetě a prarodičům. A je okouzlující – obličeji vévodí nádherné tmavé oči a perské rysy. Ony dámy v Tádžikistánu jsou obecně krásné, jak jsme se, jak pánové, tak dámy, shodli. 😉 Za chvilku nám Naku přinese odpolední občerstvení v podobě jogurtu, zavařených třešní (ty byly naprosto luxusní), chlebu, různých druhů ořechů, sladkostí a čaje. Prostě luxus.
Svačíme a na pohodu kecáme o všem možném. Narazíme i na téma příjmení a já si uvědomím, že vlastně skoro u nikoho nevím, jaké má příjmení, protože jsem ho doposud nepotřeboval a v podstatě ani nebudu potřebovat. A zjišťujeme, že Kuba má velmi zajímavé příjmení: Šlapák. Tak to si budu muset dát pozor, protože by mi Kuba mohl šlápnout do obličeje. Si dělám srandu. Kuba je naprosto v pohodě. 😉
Pozdní odpoledne hrajeme Člověče, nezlob se. Ale ne tradiční, které všichni známe, ale Zuzka s Kubou nám představili upravenou verzi. Ta spočívá v tom, že každý člen/tým má všechny 4 barvy po jednom panáčku. A jakmile má danou barvu ve hře, tak může hrát i jinou figurkou stejné barvy. Cíl je mít v domečku všechny 4 barvy. Zní to trochu zamotaně, ale je to velmi dynamická a zábavná varianta. Dost často se tam vyhazuje a zkouší se různé strategie. Jsem v týmu s Tiepem a hecujeme Lukáše s Jirkou (další tým), že je porazíme. Ve hře nás doplnili Zuzka s Kubou (třetí tým) a Áďa (čtvrtý tým). S Tiepem se nám velice daří, strategicky řešíme každou situaci a několikrát jsme měli vítězství na dosah. Bohužel nám nepřálo štěstí a nakonec vyhrál Jirka s Lukášem.
Po večeři, kdy jsme dostali těstoviny a další dobroty, jsme začali hrát karty – klasické Prší. Máme dva balíčky, takže hrají skoro všichni. Karty mají úspěch a my hrajeme jednu hru za druhou a královsky se u toho bavíme. Hrajeme do tmy a tu se domluvíme, že budeme hrát poslední hru. Jirka to správně okoření, že ten kdo bude poslední, tak bude muset zítra ráno během snídaně obsloužit toho, kdo vyhrál. Velice zajímavé! Začneme hrát a všichni jsou připraveni ze sebe vydat maximum. Výhercem je Zuzka, takže už víme, kdo bude obsluhován. Pokračujeme v napínavém souboji dál. Podaří se mi skončit někde uprostřed, takže jsem v bezpečí, a poté v klidu sleduji hlavně Jirku, jak skončí on. Ona by to byla dobrá sranda, kdyby to nakonec byl Jirka, že? Jirkovi se podaří odhodit poslední kartu, ale je vrácen v dalším kole do hry. Následně se mu nedaří a nakonec to je opravdu on, kdo prohrál. Poté se dozvíme, že prohrál se 3 dámami v ruce!!! To snad není možné!!! No každopádně se všichni těšíme na zítřejší ráno. Teda hlavně Zuzka. 😉
Již odpoledne jsme se bavili, že budeme spát v „pergole“. Po kartách potichu vytáhneme peřiny z pokoje, kde jsme měli původně spát, a v sestavě Blanka, Lukáš, Tiep, Áďa a já spíme venku.
dnes: 9,83 km, celkem: 155,59 km
převýšení: 548 m, celkem 4 065 m
min nad. výška: 2 077 m.n.m.
max. nad. výška: 2 575 m.n.m
spíme v nad. výšce: 2 575 m.n.m
