27.7.2025 – další narozeniny a poslední den v Tádžikistánu
Vstáváme na pohodu kolem desáté a pomalu se balíme. Dneska mi to balení jde jedna báseň, protože z jídla mi zbyly pouze 3 balíčky od Adventure menu. Finální batoh je tedy ultra light bonbón. Pak si dám finální sprchu a nahodím na sebe oblečení, které jsem si šetřil do letadla. Hlavně ty ponožky!!! Tak jsem zvědav, zda si Blanka všimne. 😉 Po jedenácté se přesouvám na recepci, kde přes telefon řeším check-in. Ten nakonec nedokončím, protože mi to napíše, že musím stejně na přepážku.
Kolem poledne se odhlašujeme z hostelu, necháme batohy na recepci a vyrážíme do ulic. V plánu je bruch (snídaňo-oběd), architektura Dushanbe, market, kde koupíme dárky a k večeru večeře. Brunch si dáme ve stejné kavárně jako na začátku naší výpravy. Tentokrát jdeme do parta, kde se uvelebíme do sedaček a již zkušeně lovíme z menu, co si dáme. Dnešní den slaví narozeniny Kristy, takže máme v plánu to oslavit zde. Jakmile máme po snídani, tak se nenápadně objednají kousky dortu a já mám tu čest předat Kristy dárek, protože sedí vedle mě. Nejprve ale zpíváme klasiku: „Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milá Kristy, hodně štěstí, zdraví.“ 😉 Poté začnu předávání dárku proslovem, že jsme si všimli, že je Kristy vždy unešená, když vidí nějakou lebku, kostru, atd. A vyzvu ji, aby si vzpomněla na tu, která ji, podle nás, nejvíce zaujala. Kristy řekne nějakou mršinu, o které nic nevíme. 😀 Tak jí řeknu: „Tak teda druhá v pořadí, která tě nejvíce zaujala.“ Kristy mluví o nějaké kostře či co to bylo. 😀 OK, tak se přesuneme k třetí nejoblíbenější. A tu Kristy řekne: „Lebka na pláži.“ Bingo!!! Poté ji poprosím, aby se nehýbala a zavřela oči. S nehýbáním nemá žádný problém, a když si sundá brýle, tak skoro nic neuvidí. I tak zavře oči a já ji navleču přes hlavu připravenou část čelisti na provázku. A tu na patře zhasnou světla. V první moment si myslím, že tady mají nějakou poruchu, ale důvod byl jiný. 😉 K našemu stolu ke Kristy se blíží personál kavárny, v rukou drží kousek dortu s hořící svíčkou a zpívají: „Happy birthday to you, happy birthday to you…“ Museli podle melodie našeho zpěvu poznat, že slavíme narozeniny a na účet podniku udělali toto. Klobouk dolů.
Po brunchi a narozeninové party nalézáme odvahu a vyrážíme do té výhně, která na nás čeká venku. Kuba velmi trefně poznamená, že bude dobré přejít na druhou stranu ulice, kde budeme pěkně ve stínu. Prokousáváme se ulicemi a směřujeme to k Rudaki parku. Je neskutečné horko, takže venku skoro nikdo není. Jen ti, co musí pracovat a my. 😀 Než vstoupíme do parku, tak míjíme mega monument – sochu Ismoila Somoniho. Je to monumentální bronzová socha zakladatele prvního tadžikistánského státu. Socha stojí na náměstí Rudé armády a je dominantou města. Odpočíváme ve stínu z jedné budov, která je poblíž monumentu a bavíme se. Narazíme na téma oblečení a já si „postěžuji“, že si nikdo (Blanko?) ničeho nevšiml (na sobě přece mám ty letadlové ponožky!!! :-D). A tu Kristy řekne, že si všimla, že mám nové ponožky. Tak se mi to líbí. 😀 A Blanka? Ta mlčí. V tuto chvíli to ještě nevím, ale to bylo pouze ticho před bouří. 😉
Poté se zanoříme do Rudaki parku. Park je luxusní, vše je symetrické, spousta zeleně, spousta vodotrysků a ve středu celému parku vévodí socha Rudakiho – tadžikistánský básník, který je uctíván jako otec tadžikské literatury. Blížíme se ke stánku s pitím a tu se Blanka otočí ke mě, nadechne se a začne: “ Já jsem si taky všimla, že ti to dneska ladí. Modro-zelené ponožky ti ladí s přední částí kraťas a čepicí, oranžové tričko ti ladí s lemem tenisek a černé vlasy ladí se zadní částí kraťas. A kdybych sis oprášil/umyl tenisky, tak budou taky ladit s těmi vlasy.“ Nemám slov, tak tohle jsem nečekal. 😀 Jakmile se lehce vzpamatuji, tak jí řeknu, že tedy musím dámám dělat radost, že jsem takhle sladěný. A že, i když to nebyl záměr, jsem to zvládl sám coby chlap, co je slušný výkon. 😀 😀 😀 U stánku si kupujeme vychlazené nápoje, protože horko je opravdu spalující. V tu dobu Jirka bojuje s žaludkem a střevy, což uprostřed města není dobré načasování.
Horko nás drtí takovým způsobem, že plán je jasný – co nejrychleji se musíme přesunout na market. Proplouváme mini uličkami, které vypadají zcela jinak než ty mega obrovské monumenty a parky. Nakonec se nám podaří dojít k budově marketu, kde si dáme na cca 1,5 h rozchod. My (Jirka, Lukáš a já) nejprve řešíme záchod, a poté začneme vnímat ten mix vůní. Je zde všechno – od čajů, ořechů, sušených plodů, koření všeho druhu, ovoce, zeleniny, masa až po prasečí nohy. Již ze startu se k nám přidá jeden klučík, který umí trochu anglicky. Pak se ale na nás začnou nabalovat další kluci a začne to být trochu nekomfortní. Nakonec hoši pochopí, že si mají dát pauzu. Můj úkol je jasný – chci koupit medy a sypané čaje. Proplouváme mezi uličkami a tu vidíme Tiepa, jak zrovna kupuje medy. Vlítneme tam a kupuji si 4 kousky – dva z jižní oblasti Tádžikistánu a dva z oblasti Pamír. Borec má speciální dřevěnou „lžíci“, kterou nabírá med a přelévá ho do připravené nádoby. Má vypilovanou techniku, že ani jedna kapka medu nepřijde nazmar. Pak se přesunu ke stánku se sypaným čajem a kupuji 2x černý čaj, 2x zelený čaj, a pak mě borec ukecá na „Tádžikistánský“ čaj.
Ve smluvený čas jsme všichni zpátky z nákupů a plán je jednoduchý – někam se ukrýt před tím nekompromisním horkem a dáme si pivo. Jirkovi pořád není dobře, takže ocení, když to zaparkujeme co nejdříve. Za chvilku najdeme mini krámek, kde se čepuje pivo, ale nevejdeme se tam. Nakonec Karel, Blanka a Kristy zůstávají s jedním místním v krámku a zbytek se přesouvá do nedaleké restaurace Bavaria house. Tady to vypadá na vyšší cenovou pro domácí. Usadíme se v horním patře a nejprve jsou v plánu pouze ty drinky. Kecáme o všem možném a čas začne utíkat. Lukáš, Kuba, Tiep a Zuzka si dají vodní dýmku a to je nám už jasné, že si tady dáme i večeři. Když si objednáme, tak dorazí Blanka, aby zjistila aktuální situaci. Řekneme jí, že jsme si zrovna objednali večeři a je na nich, zda sem dorazí nebo si ošéfují večeři po své linii. Blanka se tedy vrací za Karel a Kristy s tím, že se rozhodnou. Kuba, Zuzka a Tiep si objednali steak. A když to přinesli, tak mi spadla brada. Ten steak byl velký jak ping-pongová pálka a to nekecám. Fakt mazec. Jirka si dává na zklidnění žaludku pizzu, ale pořád to není ono. Podle všeho chytil nějaký moribundus. Během večeře se bavíme hlavně o zážitcích s letadly a opět to jsou zajímavé příběhy.
V půl deváté to balíme a jdeme najít Karla, Kristy a Blanku. Ty najdeme nedaleko u „hladového“ okna, kde podle jejich informací prodávali nejlepší šašlik – grilované maso na jehlici. Zrovna si dávají do nosu, tak se domluvíme, že se sejdeme na hostelu. My pak pokračujeme městem s tím, že ještě musíme do obchodu, kde chceme nakoupit piva coby suvenýr. Najdeme mega obchoďák, kde vlítneme do sekce alkohol a hledáme tádžikistánské pivo YAK. To najdeme, ale není zde dostatek plechů pro nás všechny. Prosíme borce, zda nemají něco ve skladu, ale bohužel ne. Nakonec si vezmu jednu větší PET láhev a vyřešeno. Co mě překvapilo v regálech s pivem byla přítomnost českého Kozla. 😉
Po nákupu dostane Kuba jasné instrukce – co nejkratší cestou do hostelu. Bereme to tedy skrz temné uličky, ale je to v pohodě. Kolem desáté jsme na hostelu a já začínám zabalovat nákup tak, aby přežil cestu do ČR. Během té doby se začnou s Tiepem bavit dva cykloturisti ohledně jeho ultra light batohu. Pak se zaměří na můj batoh a já se přidám do živé diskuze, kde probíráme gramy. 😀 Nakonec s námi jeden cykloturista ještě chvíli zůstane, takže zjistíme, že se jmenuje Bernie, je to Rakušan a v Asii již najezdil cca 12 000 km na kole a dalších cca 6 000 km mu zbývá při cestě do Evropy. Neskutečný drsoň.
V půl dvanácté nám recepce zavolá taxíky. Potřebujeme 3, ale přijíždějí postupně. Jakmile dorazí druhý taxík, tak má tak malý kufr, že se mu tam vejde jeden batoh. Mezitím dorazí třetí taxík a trochu tam bojujeme, jak se pojede. Nakonec ve druhém taxíku berou holky druhý batoh na klín a třetí batoh putuje do třetího taxíku k nám. Na letišti máme chvilku čas, tak si sedneme do kruhu a Jirka nám všem dá 2 otázky. Abychom popřemýšleli a hned řekli, jaké máme nej místo a situaci v rámci celé výpravy. Co se místa týče, tak u mě to byl ledovec a sedlo. A situace? Ta byla u rozbouřeného brodu, kdy jsme se správně rozhodli, že ho nemůžeme brodit a musíme se vrátit. Safety first. 😉 Bylo moc zajímavé poslouchat ostatní, protože každý měl úplně něco jiného. Poté už nám letištní personál naznačuje, že se máme jít odbavovat. Během odbavení je zajímavé sledovat, jak se rozhodují, který kufr projde automaticky po pásu, a který se musí ručně zanést jinam, protože je velký. Teda aspoň tak jsme to nejprve chápali, ale když jsem já musel odnést můj ultra light bonbón, tak jsme tomu přestali rozumět. 😀 Následovala pasová kontrola včetně permitů. Jsou tam 2 řady, tak si stoupnu do jedné z nich a má za to, že to je jedno. Chyba lávky. Borec v mé řadě to bral neskutečně pomalu, kdežto borka v té druhé řadě to odbavovala jak kdysi Baťa sekal cvičky. Nakonec jsem se dočkal a úspěšně doputoval do odletové haly. Za cca hodinu se loučíme s Tiepem a Blankou, kteří opět letí přes Ázerbájdžán. A pak už čekáme na náš let.