22.7.2025 – brod, který nás „zastavil“
V noci jsem díky tomu, že jsem spal pod širákem, měl možnost vidět hvězdy bez světelného smogu. A to je vám show. Krása, jen lituji, že se mi to nepodařilo nějak solidně vyfotit, i když snaha byla. 😉 Vstáváme kolem pěti, abychom v sedm byli nastoupeni na brod. Ranní kolečko již máme všichni vypilované, takže neztrácíme ani minutu či zbytečnou energii a v sedm jsem nastoupeni v kristustách či cuklách před brodem. Voda oproti včerejšku spadla o dobrých 20 čísel, takže to bude o něčem jiném. Ale i tak volíme směr, kde to je rozlité do více ramen a bude to mělké. Co se ale nezlepšilo oproti včerejšku a dovolil bych si říci, že se to dokonce zhoršilo, tak to je teplota vody. Tohle bude solidní masakr. A taky, že byl. 😀 Kuba vstupuje neohroženě první, pak dámy a já to uzavírám. Již od prvních vteřin je jasné, že tohle si budeme pamatovat, i kdybychom nechtěli. Tisíce jehliček začne bodat obě nohy a já hledám nějaký mini ostrůvek, kde se aspoň na chvilku „ohřeji“. Do vzduchu létají výkřiky, které nám aspoň psychicky trochu pomohou. Pomalu, ale jistě se brodíme na druhou stranu a za několik minut již sušíme nohy. Ten pocit, kdy si navlečete suché ponožky a vklouznete do suché boty je po tomhle k nezaplacení.
Jakmile jsme všichni přezuti, tak se vydáváme podél řeky Bardara směrem dolů. Údolí se začíná pomalu měnit – čím jsme níže, tím se více zelená a přibývá keřů. Co se týká trailu, tak je to standardní mix, který zde v Pamíru máme každý den – jednou to je na pohodu, jednou se ztratíme v kamenném suťovisku, jednou je trail zakousnut v ostrém svahu. 😉 Kolem osmi ráno se mi nečekaně ozve žaludek. Ale ne, že by mi bylo špatně, ale mám hlad! No krása, tak tady mě legendární hiker hunger dohnal celkem brzy. 😀 V půl deváté si dáváme krátkou pauzu a Blanka se začne nějak zajímavě dívat na svou ruku a smát se. Od zápěstí do poloviny předloktí ji má tak oteklou, že to místy vypadá, jako by měla zlomenou ruku! A pak suše prohlásí: „No včera mě něco kouslo, ale vypadalo to, že to bude ok.“ 😀 Bere si tabletku na alergie a ruku si začne chladit. No a my po zbytek dne sem tam kontrolujeme, zda Blanka je pořád naše Blanka. 😉
Pokračujeme dále, kdy se sem tam dostaneme na mini náhorní plošinu, ze které máme celé údolí jak na dlani a krásně vidíme, kam budeme pokračovat. Již máme stabilní pořadí, ve kterém jdeme – vpředu „mapiči“ Kuba a Zuzka, kteří jsou následováni Blankou a Kristy a já jsem tzv. uzavírač. Trasa se někdy na čas velmi vzdálí od řeky, aby nás za pár set metrů přivedla přímo k ní, že musíme lehce brodit. A tu najednou vidíme stromy. Si řeknete: „A co jako?“ Ale když vidíte stromy a hlavně jejich stín po několika dnech, tak je to něco nevídaného. Na chvilku se zastavíme ve stínu prvního stromu a vychutnáváme si ten stín. 😉
Během jedné pauzy sedíme, odpočíváme a tu se Blanka zcela nevině zeptá: „Honzo, kolik máš tady na výpravě ponožek?“ Je mi jasné kam míří a jdu s pravdou ven: „Mám tady troje ponožky – jedny na cestu zpátky do letadla, abych tam nesmradil, druhé v batohu a třetí na sobě. A ano, tyto ponožky, co mám na sobě, jsou pořád jedny a ty samé od začátku trailu.“ 😀 Prostě jsem typický hiker trash se vším všudy. Pak se to snažím lehce zachránit tím, že ty ponožky vlastně peru, kdy brodím v teniskách, ale moje pověst je i tak kaput. Již jsem za bodem návratu. 😀 Aby toho nebylo málo, tak v další, opět nevinné diskuzi Blanka vysvětluje, že co se týká barev oblečení, tak se dají lidi rozdělit na teplý a studený typ. Zuzka je třeba teplý typ – má vínově červenou mikinu, čepku, batoh či ponožky. Blanka je oproti tomu studený typ – má čepici, tričko či batoh modré barvy. Najdu odvahu a zeptám se Blanky, jaký jsem typ já. A to jsem neměl dělat. 😀 Blanka se na mě podívá (aktuálně mám na sobě tohle: modrá čepice, červený nákrčník, modrá mikina, modro černé kraťasy a sytě oranžovo-černé tenisky) a dozvím se, že já nejdu zařadit! Na mě ještě nevytvořili spešl kategorii. 😀 😀 😀 Naši bohatou diskuzi zakončujeme tématem: „Jaké jídlo bychom si dali?“ A padají samé delikatesy: špagety, pizza, sladké knedlíky, plněné knedlíky či řízek.
V následující pasáži nás čeká celkem větší kopec a u jeho úpatí je přes řeku mostek. Ten bude za nějakou hodinu a něco hrát důležitou roli, i když teď to ještě nevíme. Zakousneme se do kopce, protože tudy vede trail a pokračujeme. Jakmile jsme na vršku, tak je před nás položeno neskutečné údolí. Vpravo se klikatí řeka Bardara, kolem které je jediná zeleň široko daleko. Vlevo od ní je obrovský otevřený prostor v rámci rovného údolí, který hned překřtím na Měsíční údolí. Za ním se tyčí do neskutečné výšky pořádný kopec, teda hora. A protože jdu poslední, tak krásně vidím v měřítku, jak obrovský ten celý prostor je proti člověku. Je to opravdu luxusní podívaná a já si ji napevno cementuji do paměťového centra.
Dojdeme k řece, která se vlévá do řeky Bardary a máme ji v plánu přebrodit. Kuba již sonduje, kudy to půjde, ale vypadá to všelijak. Řeka vypadá dravě a silně. Já se tedy vydávám proti proudu, zda to tam nebude lepší. Nebylo. Jdu zpátky, dojdu k holkám a bavíme se, že brodění je riskantní. V místě, kde se vlévá tato řeka do Bardary, tak je za tím most, tak mě napadá, že bychom teda přebrodili řeku Bardaru. Zuzka mi říká, že 20-25 minut zpátky byl most přes Bardaru, po kterém bychom bezpečně přešli na druhou stranu. Výborně, takže máme plán, ale i tak to jdu ještě zkusit obhlídnout, zda to nepůjde brodit tady u toho soutoku. Ne, i Bardara je dravá. Vracím se zpátky k bandě a shodneme se, že nebudeme riskovat a vrátíme se. Kuba mi řekne, že by měl být trail i podél řeky vedle toho kopce, tak nebude třeba šplhat zpátky přes kopec. Kopnu do vrtule a valím první. Nějaká trasa tam je, ale místy to je celkem technické a náročné. Nakonec to všichni zdárně zvládneme, přejdeme přes most a vyhlašujeme pauzu, kterou si zasloužíme. Tu využíváme na koupačku, vyprání oblečení či uvaření obědu v podobě cvrčků. Na ty jsem byl pozván Blankou a dobrý. Asi taky proto, že bych to normálně nepoznal, že tam jsou rozemletí cvrčci. 😉
Po hodině a půl pokračujeme po pravé straně řeky a procházíme neskutečnou pasáží, která připomíná divokou zahradu. Díky čisté vodě, která tam stéká z hor, zde podle všeho kdysi někdo žil, protože jsou zde i mini políčka, atd. Pak přejdeme přes druhý most a pokračujeme dále v sestupu, kdy je údolí opět vyprahlé. O to víc nechápu tu „divokou zahradu“, kterou jsme zrovna míjeli. Jakoby ji nějaký titán odněkud vytrhl a hodil sem, kam na první dobrou nepatří.
I odpoledne je neskutečné horko a my pomalu ukrajujeme další a další kilometry. Potkáváme 2 pastevce koz, kteří zrovna sedí na dece a popíjejí čaj. Když docházím k místu, kde již zbytek bandy odpočívá, tak vidím Blanku, jak sedí/leží na obrovském kameni a vypadá, že má dost. Definitivní potvrzení, že není stroj. A není sama, dost máme všichni. 😉 Jen chvilku po pauze potkáváme dalšího hikera. Chvilku se bavíme v angličtině, a pak se klasicky zeptáme odkud je a borec: „Czechia.“ Kuba hned přepne do češtiny, a že tedy můžeme pokračovat takhle. Boreček má v plánu ledovec, který máme za sebou, ale nemá nesmeky. A má pocit, že to bude ok. Vícekrát se mu snažíme vysvětlit, že to nebude ok, ale on si jede svoje. Rebel. Dozvídáme se, že není sám – jeho parťák je za ním. Toho za celkem delší dobu potkáváme a já na něho spustím česky. A borec mi řekne, že je Američan. Ups. 😀
Na jedné mini pauze se domlouváme, že jakmile to bude trochu možné a bude to vypadat dobře, tak končíme. Asi jsme vysílali dobré signály, protože se nám podaří v tom vyprahlém údolí najít mini oázu, kde jsou stromy, zelená tráva, relativně čistá voda. Co víc si přát. A nikdo neřeší, že jsou teprve čtyři odpoledne. Posedáme do stínu a na pohodu další hodinu jen tak kecáme. Pak už začneme řešit, kde kdo bude spát. Večeři si vaříme v půl šesté, a poté pokračujeme v párty, protože tohle je poslední večer na trailu. Hlavním tématem je lékařské prostředí a vztahy. Dozvěděl jsem se velmi zajímavou věc. Ordinace v růžově zahradě je z pohledu vztahů v podstatě dokument o českém lékařství. 😀 V jednu chvíli narazíme na téma narozenin a já naznačím, že ještě nemáme všechny narozeniny za sebou a lehce kývnu na Kristy. Blanka se na mě podívá stylem, co dělám, že to přece nemáme ofiko vědět, kdo má narozeniny. A já rychle nahodím: „Tak přece to bylo v tom seznamu narozenin, co máme.“ A Blanka a Kristy se na mě dívají a ptají: „O jakém seznamu mluvíš? My o žádném nevíme.“ A já: „Já taky o žádném nevím, ale baví mě sledovat, jak nějaký seznam hledáme.“ 😀
Kolem osmi večer uleháme a nyní je důležité si zapamatovat, jak uleháme. Zuzka a Kuba ve stanu, Blanka ve stanu, Kristy pod širákem a já taky pod širákem. Tak dobrou. 😉
dnes: 19,72 km, celkem: 139,02 km
převýšení: 259 m, celkem 3 476 m
min nad. výška: 3 080 m.n.m.
max. nad. výška: 3 707 m.n.m
spíme v nad. výšce: 3 080 m.n.m
