28.7.2025
Plánovaný odlet byl ve 2:55 ráno. Nakonec nám odlet posunuli o hodinu, ale to nás netrápilo, protože v Istanbulu jsme měli podle původního plánu šesti hodinovou čekačku. Než nastupujeme do letadla, tak se s Jirkou domlouváme, že ho mám když tak vzbudit, když bude jídlo, protože sedí přede mnou v řadě o sedadlo vedle. Jakmile nastoupíme, tak ve vteřině zalomím. Takže nakonec to je Jirka, kdo budí mě na jídlo. 😉 Ke konci letu vidím, že Jirka sleduje nový film o Vilému Tellovi, tak se „přidám“ a taky to sleduji. Dosedneme na ranvej, popojíždíme, pak už parkujeme a Jirka a já s ním stále sledujeme Viléma Tella. Zrovna je zde legendární scéna, kdy je Vilém Tell nucený sestřelit jablko z hlavy svého syna. Dramaturgie scény se šroubuje do nebes a my čekáme na finální scénu, kdy bude vypuštěn šíp z kuše. A tu blik a kapitán vypne šťávu. Se na sebe s Jirkou podíváme a oba máme stejnou myšlenku: To si dělají prd*l, ne? 😀
V Istanbulu si opět zajdeme na zákaznické centrum Turkish airlines vyzvednout vouchery na jídlo a uvelebíme se vedle na sedačkách. Jsem solidně unavený, takže se mi podaří v sedačce zalomit. Když se proberu, tak na koberci zrovna probíhá finální účetnictví naší výpravy. Jirka nám nabídl, že od nás odkoupí zbývající SOMy, což jsme velice ocenili. My zůstalo 200 SOMů, takže jsem se jich velice rád zbavil. Na jídlo nakonec jdeme hned vedle do Burger King. Dávám si hranolky, kuřecí burger a Colu. Jirku stále zlobí žaludek, i když už do sebe naházel všechny možné tabletky. Po jídle si teda lehá na koberec a na chvilku zalomí.
Původní odlet měl být ve 12:50, ale my jsme začali nastupovat do letadla až po jedné odpoledne. Tak uvidíme, kdy nakonec dosedneme na pražskou ranvej, protože od toho se bude odvíjet můj návazný vlak do Ostravy. A čím dříve budu doma, tím lépe. Jakmile jsem v letadle, tak první věc co udělám je, že si pustím film Vilém Tell a dokoukám tu scénu. 😀 Pak si pustím film Greedy people, díky kterému mi let uběhne jako voda.
V Praze jsme po půl třetí a tryskem valíme k zavazadlům. Rozkaz je jasný – musíme stihnout AE bus na hlavní nádraží v 15:15. Stojíme u výdeje zavazadel, kde se už točí nějaké kufry. Jirka začne z pásu shazovat kufry a tu k němu přijde letištní policie. Ty kráso, co to bude tentokrát. 😀 Jirka jim vysvětluje, proč to dělá a borec mu jenom suše oznámí, že tím, že ten kufr sundá z pásu, tak je za ten kufr zodpovědný. Zajímavé, to jsem netušil. Každopádně Jirka nemá průser a my čekáme dál na naše batohy. Mezitím se loučíme s Áďou a Lukášem – oni jedou směr sever ČR autem. Jakmile máme batohy, tak opět tryskem letíme ven na zastávku. Tam zrovna stojí AE bus, takže máme štěstí. Až v autobuse zjistím, že je nás pouze 5 – Karel, Kuba, Zuzka, Jirka a já. Ptám se, kde je Kristy, protože jsem si myslel, že taky fičí na hlavní nádraží. Ne, pro ni někdo přijede na letiště. Sakriš, nestačil jsem se rozloučit. Pak ji píšu na naší WhatsApp skupinu, kde se virtuálně rozloučíme. V AE busu objednávám vlak EC, který jede v 16:20. Ono nám to všem jede kolem těch 16:20, takže na vlakáči se loučíme a každý vyráží na své nástupiště. Jakmile jsem ve vlaku, tak píšu domů, v kolik dorazím do Ostravy. Abych si ukrátil nudu ve vlaku, tak si stáhnu do mobilu hru od Tiepa a na společný chat na WhatsAppu napíšu, že mám jasný úkol – překonat rekord od Zuzky. Ale nevím, nevím, mám na to jenom 3 hodiny. No samozřejmě se mi to nepodařilo a to jako vůbec. 😀
Před osmou večerní jsem na Svinově, kde za chvilku dorazí moje taxi a uvítací výbor, který je v plné sestavě – taťka, mamka a ségra. Hupnu do auta a v půl deváté jsem zdárně doma.
A je za mnou další nádherný „výlet“. Tádžikistán a jeho hory jsou unikátní, nedotčené a surové. Když se nás Jirka ptal, zda se do Tádžikistánu ještě někdy podíváme, tak já doufám, že se mi to podaří.
Bando – každý z nás přispěl spoustou dílků do našeho jedinečného a neopakovatelného puzzle jménem Tádžikistán 2025 s Expe.
Díky, bylo to FENOMENÁLNÍ. 😉
P.S. Foto před odjezdem a po návratu – osobní váha v koupelně tvrdí, že jsem v Tádžikistánu nechal 4-5 kg. 😉
