23.7.2025
Pamatujete si spací pořádek ze včerejší noci? Tak si ho pojďme dnes ráno zkontrolovat. Kuba a Zuzka spí ve stanu, který je ale z poloviny ve vodě!!! Já spím ve stanu!!! A Kristy a Blanka spí pod širákem za mým stanem!!! Co se to sakra stalo??? Spousta otázek a žádná odpověď. 😀 Pro odpovědi se musíme přesunout zpátky do předešlé noci do času cca 22:00. Začíná poprchávat. Kristy rychle balí spacák a skáče do stanu, kde již na pohodu spí Blanka. Já si přes sebe přetáhnu plachtu Tyvek a doufám, že ten déšť přejde. Za dalších pár minut pochopím, že to nepřejde a s čelovkou v hyper akčním módu stavím narychlo stan a šup dovnitř. Přesouváme se do cca 1:30 ráno. Venku někdo poletuje s čelovkou. Nemám sílu to řešit, i když dotyčný poletuje přímo za mým stanem. Ráno se probouzím a nalézám spací pořádek, jak jsem psal. Během snídaně se dozvím, že v noci holky zjistily, že jim jaksi pluje stan. Nechtěly riskovat povodeň, tak se rozhodly spát pod širákem za mým stanem. Zuzka s Kubou taky v noci pocítili, že plujou, ale věřili svému stanu, že vodu nepustí a taky nepustil. Takže celkem zajímavá poslední noc na trailu. 😉
Vaříme si snídani a já poprvé zkouším vajíčka. Už jsem věděl, že musím nalít do sáčku přesné množství vody, jinak hrozí, že místo smaženice budu mít vaječnou polévku. Vodu jsem trefil, ale vajíčka mě úplně neoslovila. Více mi na snídani vyhovují ty kaše. Během snídaně se samozřejmě suší stany, protože když máme přes noc „vodní postel“, tak je třeba ji ráno vysušit. 😀 Dnešní ráno bylo „zajímavé“ i z jiného hlediska. Komáři. Otravní komáři.. Velmi otravní komáři… Já jsem měl celkem klid (asi nemám tak sladkou krev), ale ostatním doslova pili krev. To mělo za následek, že ranní kolečko bylo mega rychlé. Dokonce bych řekl, že si tady někteří udělali svůj osobák. 😀 Blanka s Kristy vystartují jako první, a že počkají někde níže, kde nebudou ty krvežíznivé bestie. Já je za chvilku následuji a komáří peklo jako poslední opouští Zuzka a Kuba.
Valím to teda sám a je to celkem zajímavý pocit, protože poprvé nemám nikoho na dohled. Při sestupu narazím na stádo koz, které tentokrát na pastvu ženou dvě dámy. Za cca půl hodiny dojdu Blanku s Kristy, které čekají u mini osady. Tam se se mnou dá do řeči místní děda, který umí slušně anglicky. Za chvilku dorazí Zuzka s Kubou a bavíme se o těch komárech, kteří byli opravdu masakr. Holky mají solidně nateklé ruce či nohy. Do vesničky Bardara to celkově mělo být nějakých 6-7 km, takže se ani neotočíme a najednou vletíme do zeleně, kam se podíváš.
A pak už začnou vyskakovat první příbytky z kamenů a hlíny. Co mě pobaví je, že barák je sice z kamene a hlíny, ale na střeše je satelit a mají podle všeho 5-ti komorová plastová okna. 😀 Naším hlavním úkolem v Bardaře je sehnat odvoz do města Rushan. Jakmile tedy potkáváme první obyvatele vesničky, tak se Blanka coby naše překladatelka ptá na odvoz. Borec řekne, že má auto a cena bude 1 000 SOMů. Blanka řekne, že dáme 700 SOMů. Borec ne, že to je málo. Blanka řekne ok a jde dál. Tady jsem si to ještě neuvědomil, ale již zde jsem měl možnost sledovat mistryni ve smlouvání. 😉 Pokračujeme dále, za chvilku se k nám přidá jeden mlaďoch a říkáme mu, že hledáme magazin (obchod) a auto. Borec kývne a ukazuje nám směr k obchodu a úkoluje nějakého špunta. Pak pochopíme, že špunt běžel pro majitelku obchodu. Mezitím potkáváme další místní a bavíme se o autě, které tam mimochodem stojí. Borec opět nahodí cenu 1 000 SOMů a Blanka opět nahodí 700 a dává jasně najevo, že se s cenou nepohne. Postarší pán někomu volá, a pak si plácneme na cenu 700 SOMů, dámy a pánové. Jedno je nyní jasné – kdykoliv budu chtít smlouvat, tak to přenechám mistryni Blance. Naprostý profík, kdy protější strana prohraje ještě dříve než začne. 😀 😀 😀
Auto máme domluvené a přichází řidič. A je to ten samý člověk, kterého jsme potkali na začátku, ptali se ho na auto a za 700 SOMů nás nechtěl odvést. 😀 Pak se několik lidí začne angažovat ohledně balení batohů na střechu auta. Sedíme, sledujeme to a odbíháme do obchodu pro pití. Těšili jsme se na vychlazenou Colu, ale tady jsme v horské vesničce, kde to funguje trochu jinak (čti: Cola nebyla vychlazená). Jakmile jsou batohy zabaleny a svázány, tak předpokládáme, že vyrazíme. Ne tak rychle. Řidič otevře kapotu, další borec něco vytáhne a jde do nedalekého baráku. Začneme se vzájemně na sebe dívat, co to jako je. Pak borec přináší nějakou mega baterku a začnou to cpát k motoru. Si dělají srandu? Tak oni pracně naloží a zajistí batohy, aby pak začali řešit, jak to auto nastartují? Tohle vypadá na zajímavou show. Během čekání si ke Kubovi postupně sedne celá místní skvadra kluků ve fotbalových dresech. Jeden je mluvčí a sem tam s Kubou něco prohodí. A tu jde kolem místní děda a podle všeho má v plánu „dát do latě“ místní skvadru. Ke každému přijde, podá mu ruku, a pak pomocí dvou prstů chytne dotyčnému líčko do „svěráku“ a povytáhne to. Určitě to znáte. 😉 Baví mě sledovat, jak kluci na konci řady vidí, co je čeká, vůbec je to netěší a zároveň ví, že tomu neuniknou. 😀 Z ruštiny si pamatuji jen pár slov a mezi ně patří i malčik (kluk) a devočka (holka). A tak kývnu na mluvčího fotbalové skvadry a říkám: „Vy malčici. Gde devočki?“ A nic, žádná reakce. Že by špatná výslovnost? 😀 Ale opravdu mě to zajímalo, protože tam nebyla jediná holka, jenom samí kluci.
Netuším, jak dlouho pánové oživovali auto (odhad je cca hodina), ale nakonec se zadařilo a my vyrážíme směr Rushan. Začátek cesty je absolutní masakr – přece jenom Bardara je horská vesnička a bylo třeba sjet na „hlavní“ tepnu. Sedím vpředu a mám o zábavu postaráno. Najednou borec zastaví a gestikuluje, že něco není v pořádku. Vystoupí, otevře kapotu a hrabe se v té baterce. Pak se vrátí, ukazuje mi na dva otevřené kabely, které trčí mezi předními sedadly a ukazuje, abych je o sebe „škrtal“. Vrátí se pod kapotu, něco tam dělá a já sem tam škrtnu kabel o kabel. A najednou to zajiskří, je tam kontakt. Borec se vrátí a je nadšený. Vůbec netuším, co se děje, ale hlavní je, že pokračujeme. Asie jak vyšitá. 😀
Sjezd na hlavní tepnu byl opravdu výživný, ale zvládli jsme to. Pokračujeme po hlavní tepně a po pravé straně vidíme solidní řeku. Za cca 45-50 minut proti nám jede auto, které zastavuje a náš řidič se baví s druhým řidičem. Pak se otočí na mě, řekne něco rusky, překříží ruce a ukazuje dopředu. I když nerozumím rusky, tak pochopím, že vepředu je něco, co podle všeho neprojedeme. Já mu anglicky (i když tomu řidič nerozumí 😀 ) říkám, že má dobré auto, že to zvládneme. Za chvilku dorazíme k místu, kde proti nám stojí tatra a je jasné, že dál to jen tak nepůjde. Vystupujeme, abychom zjistili, co přesně se děje. Po včerejších vydatných deštích se rozlila řeka mimo most a je to neprůjezdné. Na obou stranách rozlité řeky jsou „diváci“ a čeká se, co bude. Za chvilku se s námi dá do řeči jeden místní, který umí velmi dobře anglicky. Vysvětluje nám, že se snaží nakladačem zahrnout místo, kde se to protrhlo. Prosím ho, ať se zeptá našeho řidiče, zda s námi řidič počká, až se to zahradí a budeme pokračovat. Řidič je s tím ok, a tak vyčkáváme. Nakladač s dalšími místními nabírá velké šutráky kolem břehu a vozí je nahoru k místu protržení. Bohužel to vypadá, že tohle bude běh na dlouho trať. Bavíme se s „naším překladačem“, jaké máme možnosti a borec nám navrhuje, že zkusí zjistit, zda někdo nejede za brodem směr Rushan. Když je za brodem, tak z druhé strany přijíždí 4×4 auto. To vypadá nadějně. Borec za chvilku znovu brodí zpátky k nám a říká nám, že prohodíme posádky – my půjdeme do toho auta na druhém břehu a oni do našeho. Paráda. Nyní je nutné si domluvit cenu, kterou dáme prvnímu řidiči. Vůbec netuším, jak daleko jsme, a tak říkám, ať si řekne cenu. Řidič chce 300 SOMů. Do toho samozřejmě vstoupí mistryně smlouvání Blanka a nakonec z toho bylo 250 SOMů. 😉 Ale jak se dostaneme na druhý břeh? Nakonec jednoduše – nakladačem!!! 😉 Nakladač nabral do lopaty zboží a posádku z druhé strany a převezl je k nám. Pomůžeme jim vyložit náklad a nyní nastupují do lžíce běloši z Evropy. 😀 Borec lžíci lehce zvedne, takže ještě hlouběji zaplujeme do lžíce a pomalu s námi couvá zpátky na druhý břeh. NEOPAKOVATELNÝ ZÁŽITEK! Tohle prostě v Evropě nemáme šanci zažít. Já vím, bezpečnost v podstatě nula, ale zážitek 100/100. 😉
Na druhé straně nám borec (překladač) domlouvá cenu 500 SOMů, jak jsme se bavili, a poté se loučíme. Moc mu děkuji, protože nám velmi pomohl. V druhém autě máme batohy uvnitř na zadní sedačce, kde jim dělá společnost Zuzka a já mám svůj batoh vepředu mezi nohama. Nebyl čas řešit střechu – byli jsme rádi, že jedeme. Pokračujeme tedy dál směr Rushan a já si všimnu, že nefunguje jak tachometr, tak otáčkoměr. To je klasika, to není nic neobvyklého. Co mě trochu znervózňuje je ručička stavu nádrže, která ukazuje, že jsme skoro na rezervě. Ale když po hodině cesty je ručička pořád na stejné místě, tak se uklidním. Ani tato ručička nefunguje. 😀 Řidič mi připravil i jeden zajímavý zážitek, kdy jede a dívá se skrz mě nahoru do ostré kamenné stěny, zda něco nepadá. Rebel. Během jízdy ho sleduji a zjišťuji, že tuhle cestu zná jako své boty. Přesně ví, kdy má zpomalit, kdy vyhodit rychlost, kdy naopak může přidat. Stav cesty je samozřejmě masakr, takže si to opět „užijeme“. Jednou zastavíme, borec mi ukazuje na své doklady a jde k nedaleké budově. Pochopím, že máme vytáhnout pasy, že bude nějaká kontrola. Sesbírám pasy a jdu k budově. Borec zrovna vybíhá ze dveří a ukazuje, že mám jít k autu. Nakonec nějak pochopím, že kontrola byla pro něho. 😀
V Rushanu jsme po třetí a necháme si zastavit v centru. Vytáhneme si všechny batohy a já mu platím 500 SOMů. Borec mi začne na prstech ukazovat, že to má být 600 SOMů. Já na něho anglicky, že dohoda byla 500 SOMů, a že bohužel mu více nedám. Chvilku se na sebe díváme, a pak to borec vzdá a odjíždí. Podle posledních informací, co mi psal Jirka na satelitní komunikátor, tak se máme setkat v Guest House. Kristy má data, takže píše na společný chat na WhatsAppu, kde aktuálně jsou. Bohužel žádná odpověď, tak vyrážíme do Guest Housu a uvidíme. Tam o Jirkovi a spol zatím nikdo nic neví, ale můžeme tam počkat. Píšu Jirkovi přes satelitní komunikátor a dozvídáme se, že jsou stále na cestě. Blanka, Kristy a Kuba jdou nakoupit a přinesou odměnu – pivo a chipsy. Nikdo se mě neptá, zda chci nebo nechci pivo, jedno vychlazené dostanu do ruky a zapijeme zdárný dojezd do Rushanu. Během čekání Jirka ještě napíše, abychom zamluvili ubytko pro deset lidí, což hned uděláme. Na pohodu čekáme, popíjíme pivko, ládujeme se chipsama a tu se otevřou železné vrata a dorazí Jirka, Áďa, Lukáš, Tiep a Karel. Opět nás je 10 kousků!!! První věc, kterou potřebujeme co nejdříve ošéfovat je, zda chceme v Jizev údolí strávit 2 nebo 3 dny. 3 dny znamenají, že si ukrojíme jeden den v Dushanbe. Všichni se shodujeme, že raději strávíme jeden den navíc v horách než v té betonové výhni.
Pak Jirka pošéfuje ubytko s paní domácí a domluvíme se, že si dáme sprchu, lehce vydechneme a kolem 6 vyrazíme na společnou večeři. Jsem na pokoji s Karlem a Jirkou. Na pokoji si všimneme, že nejede elektřina, ale nepřikládáme tomu velkou váhu. Je odpoledne = světlo není třeba a do sprchy/záchodu umíme jít s čelovkou. Chvilku kecám s Karlem, jak jsme se měli, a poté dám sprchu. Zanedlouho dorazí na pokoj Jirka a dozvíme se, že proud nejde v celé oblasti, a že to je celkem nemilé, protože potřebuje vybrat z bankomatu. Kolem šesté se chystám k odchodu a jen tak ze srandy říkám Jirkovi, že na slavnostní večeři bohužel nemám jiné tričko než to, co mám celou dobu na sobě. To už samozřejmě vypadá, že by ocenilo pračku, ale nedá se svítit. Jirka se nabídne, že mi půjčí jedno jeho „záložní“ tričko. Jirka je prostě třída. 😉 A tak jdu na večeři vyvoněný, že si toho všimne i Blanka a nechápe, že mám další tričko. Protože jsem synek pravdomluvný, tak se přiznám, že to mám půjčené. 😀 Naše kroky směřují do místní restaurace, kde samozřejmě taky nejde elektřina. Naštěstí i tak nám jsou schopni něco připravit. Srazíme 2 stoly dohromady a vyprávíme si zážitky z posledních 4-5 dnů. Jsou tam trochu zmatky s jídlem, ale nakonec se všichni nějak najíme. S postupem času se začne stmívat, takže v restauraci začíná být celkem tmavo. A tu najednou blik a světlo. Paráda, tak to nakonec nahodili.
Po cestě zpátky na hostel se stavíme v obchodě, abychom si koupili něco málo na jídlo na další dva dny. V Jizev údolí budeme mít vždy snídani a večeři. Nakonec ještě na chvilku zakotvíme na pokoji u Zuzky a Kuby než nám vedle ubytovaní turisti přes dveře vysvětlí, že je už deset = noční klid. 😀
dnes: 6,74 km, celkem: 145,76 km
převýšení: 41 m, celkem 3 517 m
min nad. výška: 2 844 m.n.m.
max. nad. výška: 3 080 m.n.m
