18.7.2025
Včera jsem šel spát v sedm a vstávám v sedm, takže tady je ta rovnice velice jednoduchá. Odbouchal jsem si solidní noční šichtu – poctivých 12 hodin spánku. A přineslo to žádané ovoce – cítím se daleko lépe. A i ta hnačka ustupuje. Když se bavíme, jak na tom jsem, tak hledám vhodná slova a Kuba to vystihne zcela přesně: “ Ještě mám strach zatlačit.“ Ano, přesně tak se cítím. 😀 Prostě ještě nechci riskovat, tak vždy odbíhám, i když to je většinou planý poplach. 😉 Během ranního kolečka Jirka nedává pozor a sprejuje/smradí se, že ho zahlédne Blanka. Ta samozřejmě hned nadhodí: „Já myslela, že to je od Honzy.“ A Jirka opět pohotově: „Ano, já si to jen půjčuji.“ a hodí mi sprej. A já na to: A Jirka je tak hodný, že mi ho nosí ve svém batohu.“ A hodím mu ho zpátky. 😉
Na obloze se prohánějí i mraky, co velice oceňuji, protože včerejšek připisuji hlavně tomu brutálnímu horku. Dneska bohužel Ádě nebudu schopen pomoci se stanem a Áďa sama říká, že by mi ten stan dneska stejně nedala. Stále je nás několik, kdo s něčím bojuje – hnačka, bolest hlavy, nechutenství, převrácený žaludek, únava. Solidní výběr, jen co je pravda. 😀 Jirka nás hecuje, že nás čeká pouze nějakých 5 km stoupání v rámci 300 výškových metrů a to bude vše, co se týká směrem nahoru. Pak to bude rovinka kolem jezera, která bude následována sestupem dolů. Tak to by šlo.
Tradičně úderem deváté se zakusujeme do stoupání a pomalu postupujeme nahoru. Za chvilku se celkem solidně roztáhneme a tu volají zezadu, že máme zastavit, protože Áďa má problémy s dechem. Během mini pauzy, kdy se všichni sejdeme, si odběhnu za kopec, ale je to planý poplach, což je dobře. Když se vrátím, tak se zrovna rozebírají věci od Ádi, aby měla co nejlehčí batoh. V této situaci teda chci taky něco vzít, ale Jirka mě utne slovy“ „Nes*r mě, co 30 minut ser*š.“ Na to jsem neměl šanci reagovat. 😀
Jakmile mají všichni přebaleno, tak vyrážíme směr jezero. Áďa to vezme velmi pomalu v doprovodu Jirky a Zuzky. Hlavní směr hore je v rukou zkušené trojice průzkumníků – Blanka, Kuba a Kristy. V jejich patách je moje maličkost. Stoupání není ostré, ale je konstantní. Snažím si srovnat chůzi s dýcháním a jakmile se mi to podaří, tak začnu strojově ukusovat jak délkové, tak výškové metry. V takto otevřeném údolí je spousta cestiček nahoru, takže si to každý bourá vlastní cestou. S každou půlhodinou cítím, že 12 hodinový spánek mi opravdu hodně pomohl a navrací se mi tolik potřebná síla.
Cca v polovině výstupu docházím Blanku, Kubu a Kristy, kteří mají pauzu u obrovského šutráku. Domlouváme se, že zde nebudeme čekat na všechny, ale sejdeme se až na vrcholu. Dávám si pauzu a dochází mě Lukáš a Karel. Předám informaci ohledně čekání/nečekání a po chvilce je opouštím a pokračuji dál nahoru. Opět si srovnám dýchání s krokem a valím to za vedoucí skupinkou. Bohužel trasa vletí do solidního kamenného „bludiště“, kdy poskakuji z jednoho velkého kamene na druhý. To mi samozřejmě rozhodí dýchání a já ucítím, že jsem v cca 4 400 m.n.m. Ale i tak to úspěšně tlačím nahoru a podaří se mi dojít Kristy. Blanku a Kubu vidím hodně v dálce před sebou – ti jedou jak mašiny bez zastavení. Když se otočím, tak se mi naskytne dechberoucí výhled do celého údolí, ze kterého jsme přišli.
Dostávám se na pomyslný vrchol, což ve skutečnosti je další mini náhorní plošina. Pokračuji pomalu dále, protože bych nerad minul Kubu s Blankou. Pořád nic, až začínám být lehce nervózní, že jsem je opravdu přešel. Když vidím, že plošina začíná lehce padat, tak si řeknu, že jestli nebudou tam, tak se musím vrátit. Samozřejmě byli tam, pěkně v závětří. Gratulujeme si ke zdolání a dozvídám se, že oni už tady jsou cca 20 minut. A dorazí mě tím, že plán byl to stihnout do 12:00 a já došel několik minut po dvanácté. 😀 No kdybych to věděl, tak se tak necourám, teda aspoň si to budu myslet. 😀
Za chvilku dorazí Kristy a vyčkáváme na ostatní. Dneska jsme se časově opravdu roztáhli, takže v rámci čekání na ostatní někteří stihli i poledního šlofíka. Nakonec to byla více jak hodina. Když na vrchol dorazí Áďa s Jirkou a Zuzkou, tak jde vidět, že Áďa bojuje a má co dělat, aby to udýchala. Je rozhodnuto, že se jí musí vzít i ten zbytek batohu. Tohoto úkolu se ujme Kuba, který si připevní její batoh na svůj batoh, jak to dělají nosiči v Nepálu.
Následující pasáž nás vede kolem jezera Chapdarkul. Toto jezero je za dobrých světelných podmínek naprosto bezprecedentní, ale zatím s námi počasí a hlavně Slunce nespolupracuje. Prokousáváme se celkem složitým kamenným terénem, takže, i když jsme na rovině, tak jdeme celkem pomalu. Narazíme i na zbytky sněhu, takže neodolám a musím si šlápnout a dotknout se té bílé hmoty. 😉 Protože dvojitá porce batohů je opravdu mega zátěž, tak po několika km Kubovi trochu odlehčíme, kdy něco vezme Blanka a něco já. Už tady si všímám, že Blanka je taková tichá voda, která břehy mele. Každým dnem si nabírá stále víc a víc věcí a pořád je v pohodě. Je snad stroj??? 😀 Když zahlašujeme pauzu u jezera, tak se vyčasí a jezero se začne krásně zabarvovat. Tak se nám to líbí. Sice lehce fouká, takže nemáme „zrcadlo“, ale i tak to je luxusní podívaná.
Během pauzy Jirka něco řekne směrem k dámám, a pak se mě ze srandy ptá, jestli to dobře pochopil, že jejich odpověď byla NE. Já se toho opět chytnu a reaguji: „Ano, Jirko. Tohle bylo NE. Děláš mi radost, co se týká čtení mezi řádky. Ještě tak dva, tři dny a pustím tě samotného do světa.“ 😀 Poté, co jsme všichni uhasili žízeň po fotkách ze všech úhlů, pokračujeme obrovským kamenným řečištěm dolů. Je to další neskutečný pohled, který se mi natrvalo zacementoval do paměti. Všude, kam oko dohlédne, je pouze kamení od mini kamínků až po pořádné šutráky, nulová vegetace a odpolední sluneční paprsky vše zabarvují do teplých okrových barev. Jen vrcholky okolních hor jsou pokryty sněhem. A v tom obrovském kamenném korytě jdeme my coby mini postavičky. Sestup dolů je ale nekonečný a už se těšíme na kemp. Během cesty probíráme, jak to funguje v našem lékařství, protože se máme koho ptát – jak jsem psal, v týmu máme 2 doktorky a 1 doktora. 😉
Jakmile sejdeme na pomyslné dno kamenného údolí, tak se prokousáváme místy hypnotickou krajinou a tlačíme km, co to dá. Únava nám začíná klepat na ramena, protože díky tomu jak máme od ostatních nějaké věci, tak se batohy pronesou. A co teprve Kuba, který má double, co se týká batohů. Dokonce i Blanka, kterou, jak jsem psal, podezřívám, zda není stroj, uznává, že dneska to bylo náročné. 😉 Kuba opět zahlašuje zbývající vzdálenost – 2,4 km, pak 1,7 km. Neutíká to, ale my to doklepneme. 880 metrů!!! Uff a jsme doma. 😉 Tábořiště máme na místě, kde je kamenná bouda a poblíž je stůl s lavicemi. To znamená jediné – dneska budeme u večeře sedět. 😉 Vybalujeme věci a Blanka trefně poznamená, že bude burza, kde si každý přebere, co je jeho, protože již netušíme, kdo co má od koho. Naše první skupinka rychle postaví stany a vaří večeři. Plán je, abychom byli hotovi než dorazí zbytek, kdy jim pak pomůžeme s filtrováním vody, vařením, atd.
Zbytek skupiny dorazí skoro za tmy a jsou solidně vyčerpaní. Jirka už ví, že zítra ráno se to bude lámat, co a jak dál. Vypadá to, že se minimálně s Áďou se bude muset vracet, takže se pravděpodobně budeme rozdělovat do dvou skupin. Jirka coby průvodce má s sebou stejný satelitní komunikátor jako já. Zkoušíme, zda budeme schopni mezi sebou komunikovat skrz komunikátory. Pošlu mu mini krátkou zprávu: „OK“, ale ani za několik minut mu nic nepřijde. No nic, zkusím to ještě v noci otestovat a jdu spát. Ve stanu komunikátor otestuji a vše funguje. Píšu zprávu domů a prosím je, aby mi odepsali. To taky během noci funguje, tak nevím. Zbytek budu řešit zítra ráno.
dnes: 14,75 km, celkem: 77,70 km
převýšení: 339 m, celkem 2 103 m
min nad. výška: 4 260 m.n.m.
max. nad. výška: 4 547 m.n.m
spíme v nad. výšce: 4 308 m.n.m
