15.9.2019

Měkkou a teplou postel 2 dny po sobě si tělo pochvaluje. Jenže dneska je čas vrátit se na trail, a tak chtě nechtě musím před osmou z postele ven. 😉 Naposledy sbíhám schody dolů a jdu na snídani, která se podává od 8. Protože je neděle, tak je zde snídaně formou bufetu – za pevnou cenu můžeš sníst kolik chceš. Opět se najím normálně, nemůžu se najednou přecpat jídlem. 😉 Dám si smaženici se zeleninou, šunku, toast, borůvkové palačinky, ovoce a mini zákusek. Luxus. 😉 Číšníce, která mě už zná, se diví, že nebude druhé, třetí kolo. Říkám ji, že dneska potřebuji hikovat a ne jíst. 😀 Říká mi, že minulou neděli tady byl hiker, co jedl 3 hodiny!!!

Breakfast at lodge.

V 8:30 jsem zpátky na pokoji a začínám se balit. Venku víc než solidně prší, a tak to balení podvědomě natahuji. 🙂 V půl 10 jsem již dole u recepce a potkávám hikera z páru, který má končit jako já. Říká mi, že tady zůstanou ještě jednu noc i za cenu toho, že pak budou muset denně šlapat cca 24-25 mil. Tož, taky bych zůstal, ale je třeba to doklepnout. 😉

V dešti jdu k Highway 2 a začínám stopovat. Dívám se na sebe a říkám si, kdo najde odvahu si do auta naklidit tuhle mokrou nádheru. 😂😂😂

Hitching by Higway 2.

Není to ani 10 minut a odvahu najde sympatická holčina Jennifer, která bydlí ve Skykomish a pracuje ve Stevens passu. Paráda. Cestou fajn pokecáme a hlavně se bavíme o počasí. Tak do čtvrtka včetně má pršet, pak bude pěkně. Nastavuji hlavu na 5 dní deště, hotovo dvacet. 😀 Jennifer mě doveze přímo k trailu, rozloučíme se a já se vrhám vstříc dešťovým kapkám.

Je půl 11, a tak si naplánuji, že bych rád dneska ušel 22 mil. První půl hodinu se tělo bouří a chce zpátky do teplého pokoje. Nemá šanci. 😂 Pak už jsem relativně rozchozený a jde to. Trail se dneska neustále vlnil, ale díky dešti a mlze mi to nějak extrémní nepřišlo.

Rain and clouds as usual. 🙂

Před jednou odpoledne potkávám v protisměru hikerku, se kterou jsem 2 dny zpátky docházel do Stevens passu. Můj výraz ve tváři mluvil sám za sebe, protože aniž bych se zeptal, tak mi hned říká, že se jí roztrhal stan. A musí zpátky. Ty kráso, tak to je mazec. Další hodinu přemýšlím o tom, ze i když je to už blízko, tak pořád není vyhráno a může se cokoliv přihodit.

O půl druhé odpoledne přestává pršet, ale jsem stále v mracích a je solidní zima, když se zastavím. Také je všechno kolem mokré, a tak oběd se nekoná. Díky vydatné snídani si dám ve poledne, a pak ve tři hodiny odpoledne tyčinky a zbytek doženu večer. 🙂 Díky mlze a mrakům mi dnešní část trailu připadala víceméně stejná.

Afternoon hike without rain.

Až na skoro poslední pasáž, která se proplétala mezi obrovskými kameny. Některé šutráky byly fakt mega.

Big rocks around PCT.

Kolem 7 večer docházím do kempu s vodou a za relativního světla stavím stan. Poté vařím nejprve bramborovou kaši – oběd, a pak následuje večeře – Knorr rýže Espaňol. 😉 Je třeba ujídat co nejvíc, batoh je teď solidně těžký. Během večeře propočítávám míle do konce. Ono to je trochu zamotanější díky dvěma drobnostem. I když se všude uvádí, že PCT je dlouhé 2 650 mil, tak monument na hranici s Kanadou je ve skutečnosti na míli 2 653. A protože plánuji přejít do Kanady, tak mě čeká ještě cca 9 mil do Manning parku, odkud je šance stopovat do města Hope. Takže dohromady mám dalších 12 mil, což jsou cca 4 h svižné chůze. Ale i s těmi 12 mílemi mi teď bude stačit chodit 22 mil denně, což je paráda.

Dneska: 22 mil, total: 2 487 mil

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.