21.7.2023 – den na pohodu
Už si asi začínám zvykat na to světlo v noci nebo se ozývá kumulativní únava, každopádně jsem zabral po osmé a úspěšně to protáhl až do rána. 😉 Před sedmou už ale nemám spaní, takže už jen tak polehávám. Dneska je v plánu se přiblížit k hranici národního parku Abisko. Nejsem si úplně jistý, ale mám pocit, že jsem někde četl, že v parku se smí kempovat pouze u chat či na určených místech. Já stejně zítra odjíždím vlakem až v 16:40, takže jsem si to naplánoval tak, že dneska ujdu nějakých 24 km a zítra krásných 15 km v rámci dopoledne.
Kouknu ven a obloha je opět zatažená, jen je dneska trochu více zima než minulé rána. Je to opravdu mazec, že pár dní zpátky tady zažiji vedra a poslední dny mám pocit jako by byl podzim. Snažím se ranní kolečko natahovat, co to dá, ale i tak startuji již v 8:38. Profil dnešní trasy je luxusní – menší sestup, dlouhá rovina a velký sestup. 😉 Postupně tedy začnu sestupovat a za cca půl hodiny mám na dohled další chatu Alesjaure. K samotné chatě se dostanu kolem deseti dopoledne a spousta hikerů se teprve balí. Když si představím sebe pár dní zpátky, kdy jsem vystartovat v šest ráno, tak mi na tváři vyskočí pobavený výraz. 😉 Hike your own hike, jak se říká v hikerské komunitě.
Ladně tedy propluji mezi chatkami a naskakuji na rovinatou pasáž. Tedy víceméně rovinatou pasáž – já tomu říkám vlnitá rovina. V rámci tohoto úseku mi společnost dělalo hned několik jezer. Pojďme si je tedy představit – prvním bylo Alijávri, kde je taky možnost využít lodní dopravy a o trochu si to zkrátit. Samozřejmě jsem tuto možnost přeskočil. Dalším bylo Rádujávri, Mieksájávri a poslední již trochu dál od trailu Áhpparjávri. Nakonec tato pasáž měla dobrých 12 km, tak solidně jsou ty jezera roztahané. Okolí je samozřejmě parádní – za jezery se tyčí kopce, hory různých linií a spolu s mračny to místy vytváří až mystickou atmosféru. Poslední dny se většinou kolem poledne vyčasilo a oteplilo, ale dneska nic. Ne, že by mi byla zima, ale ani tak akorát to není. 😉
Jakmile opustím společnost jezer, začnu znatelněji klesat a najednou mi přijde, že okolní kopce jsou více zelené. Taky už jsou kolem vyšší keře a já tím definitivně opouštím horské okolí. V tuto dobu potkávám velké množství hikerů z opačného směru. Až jsem si říkal, kde jsou. 😂
Dle mapy vím, že jakmile budu mít za sebou ostřejší sestup, tak jsem skoro u hranice národního parku. Čím jsem níže, tak je zde více a více keřů a stromů a to bude znamenat větší problém najít místo na spaní. A tu vidím trochu otevřený prostor a je rozhodnuto. Nebudu klesat až dolů, ale zaparkuji to tady, i když mi ještě min 1 km zbývá. Nevadí, to v pohodě doženu zítra. 😉
Procházím si tedy daný prostor a nalézám luxusní místo na spaní – na hraně, kde mám výhled do kaňonu, kde burácí řeka s šíleným názvem Šiellajohka. Ano, lepší místo pro poslední noc na trailu jsem asi nemohl najít. Stavím stan a je teprve 3, slovy tři, odpoledne. Další věc, na kterou nejsem zvyklý. 😂 Většinou po postavení stanu si hned vařím večeři, dnes musím žaludku dát info, že ještě ne. Jakmile mám postaven stan, tak je třeba si zajít pro vodu. Byl to mega ostrý sestup k řece, kde bylo třeba dávat pozor na každý krok, ale za cca 15 minut jsem zpátky a mám splněno. Musím si toto místo pořádně zdokumentovat, takže fotím, točím, co to dá. Na druhé fotce vpravo nahoře to malé zelené něco je můj stan. A myslím, že selfie roku má jasného vítěze, viz níže důkaz místo slibů. 😂
Kolem půl čtvrté se lehce rozprší, tak si jen potvrzuji, že jsem skončil tak akorát. No a pak vylehávám, probírám fotky a nakonec píšu blog ještě před večeří! V půl šesté si začnu chystat večeři a opět se lehce rozprší a teplota citelně klesne. Na večeři mám špagety a opět luxus. Po zbytek večera jenom tak polehávám a dojíždím poslední večer na trailu.
Dneska: 23 km, celkem: 403 km, lodí celkem: 16,2 km, autobus: 30 km