18.9.2022 – pass, kde jsem málem ztratil spodní čelist
Po včerejším náročném dni vstávám až po sedmé. V noci bylo kolem 3 stupňů, ale díky péřovce jsem neklepal kosu. Pomalu se sbalím a vyrážím z kempu poslední z naší party. Snídaně bude opět později, až bude teplota na normální úrovni. 😉 A níže fotka stanu u “kladiny”.
Přejdu po visutém mostě zpátky na trail a ten se okamžitě vrhá středem do kopce. Tím je zajištěno, že mi za chvilku už není zima. Míjím Luboše a Terku, kteří taky plánují snídani později. Přecházím silnici s dlouhým názvem Going to the Sun a pokračuji ve stoupání. Tam se střídám s Gargoylem ve vedení. Teda ve vedení, před námi je samozřejmě Jeemac. Během výstupu se sem tam trochu otevře výhled, ale spíše jsme schovaní v lese. A protože je neděle, tak potkávám spoustu denních hikerů. Nakonec mám snídani po 4 mílích u potoka Siyeh, kde už pauzíruje Jeemac. A za chvilku dorazí i Gargoyle.
Pánové vyrazili dříve a další pauza je naplánována v passe Piegan, který je vzdálen již jenom 2 míle. Ještě chvilku jsem v lese, ale pak se krajina otevře a začíná neskutečná pecka. Trail je zakousnut do obřího svahu a nenápadně stoupá. Po levé straně se rozevře údolí s horami v pozadí, které mají na svých svazích ledovce. Ty necelé 2 míle byla luxusní jízda do passu. Glacier i 3. den drží laťku hodně vysoko. 😉
Jakmile se dostanu do passu, tak na minutu “zkamením” a mlčky koukám na skalní stěnu, která nemá konkurenci. Spodní čelist se samozřejmě povalovala v trávě. Gargoyle sedí opodál a taky kouká na to neskutečné dílo přírody. Jakmile se “otřepu” z té hypnotizující krásy, tak vystoupám trochu nad trail a fotím dokonalý obraz hor s údolím. V obraze je všechno – horské štíty různých barev, ledovcové jezero, zalesněné údolí, modrá obloha s mraky.
Za chvilku dorazí Terka s Lubošem a po chvíli se bavíme o našich plánech na další dny. Já naštěstí mám permity až k hranicím, takže hned pokračuji dál a plánuji končit na Chief Mountain. Gargoyle stále plánuje konec u jezera Waterton a Jeemac, Luboš a Terka zkusí v rámci permitu udělat kombinaci, kdy část půjdou ještě jakoby na Waterton, ale pak se díky alternativě napojí na trail, kde jsem já a taky budou končit na Chief Mountain. Po diskuzi se loučím s Terkou s Lubošem, možná se uvidíme na trailu a určitě v East Glacier, kam se všichni vracíme. Jeemac byl pryč než jsem dorazil do passu a Gargoyle pokračoval dál než skončila diskuze.
Za passem samozřejmě jako vždy následuje sestup, dneska to byly 3 míle. Než jsem se nadobro ukryl do lesa, tak i v rámci sestupu bylo na co koukat. 😉
Posledních 5 mil k cestě, která vede do Many Glacier jsem tedy strávil v lese a potkal jsem sympatickou rangerku. Nejprve probíráme CDT, a pak samozřejmě kontroluje permit. Nakonec mi popřeje zdárné dokončení CDT. Těsně před napojením na silnici mám trochu výhled na okolní hory a kousek jezera.
Krátkým úsekem po silnici míjím 2 hotely u jezera Swiftcurrent a celkem dost lidí. Trochu mi to bourá pocit, že jsem v parku v divočině. Na křižovatce do Many Glacier se vydám opačným směrem po alternativě, která mě za další dva dny dovede k hranicím s Kanadou u přechodu Chief Mountain.
Chvilku jdu po rovině, ale pak se trail vrhne na kopec přede mnou a začínám solidně stoupat. Do kempu to je již jenom 6 mil a celou dobu jsem v lese. Strojově ukrajuji poslední míle za dnešek a sem tam jsem odměněn výhledem do okolí.
V kempu jsem po šesté, což je sakra rozdíl proti včerejšku. Zatím tady nikdo další není, takže mám možnost si vybrat místo pro stan. Jakmile mám vybráno, tak si zajdu pro vodu k jezeru Poia. A zrovna je fajn západ slunce, takže samozřejmě fotím.
Po návratu si postavím stan, vezmu si vše potřebné k vaření a jde se do “kuchyně”. Nyní konečně můžu za světla v klidu vyfotit, jak jsou kempy navržené. Jsou zde místa na kempování, pak speciální místo na vaření (nikde jinde by se nemělo vařit) a pak je zde konstrukce z trubek, na kterou se věší veškeré jídlo, odpad a jiné voňavé věci. Fotky řeknou více, 😉
I během vaření jsem stále sám v kempu a to je již kolem sedmi večer. Vypadá to, že budu mít kemp jenom pro sebe – velký rozdíl proti včerejšku, kde jsme po sobě málem šlapali. Na večeři mám rýži Knorr – příchuť kuře. V půl osmé již věším jídlo, a pak fičím do stanu. Následuje klasická dvojka a jde se spát. Zítra je v plánu pouhých 14 mil, takže budík se na zítřek nenastavuje – až vstanu, tak vstanu. 😉
dneska: 21 mil (34 km), total: 2 597 mil (4 155 km) přeskočeno kvůli uzavírce: 77 mil (123 km)